Nejprve bych se asi zmínil o samotném názvu, jehož český překlad je naprosto dokonalý. Ne v tom, že se věrně drží původního francouzského názvu, ale právě v tom smyslu, že se od něj velmi vzdaluje, ale za to dokonale vystihuje styl příběhu a jeho vyznění, dopad na čtenáře. Ve francouzštině je komiks nazván "L'enfant cachée", tedy "Ukrývané dítě". V češtině byl zvolen dětský název, na první pohled roztomilý, ale jakmile se dá do souvislosti s tématem, uvědomíte si, jaká je hloubka, toho názvu, jaký je skutečně jeho význam a jak krásně je v češtině možné do tří poměrně obyčejných slov skrýt skutečně hluboký smysl. Bohužel tohle samo o sobě může být problémem. Když čtenář v knihkupectví hodnotí knihu pouze podle obálky, a to většinou tak, že se podívá jen na název, může ho komiks "Dítě s hvězdičkou" zmást. Je potřeba se na obálku zadívat trochu lépe a uvědomit si, jakou že hvězdičku to vlastně tohle dítě má.
Druhá světová válka je tématem, ke kterému se autoři budou neustále vracet. Je to celkem pochopitelné, protože autoři se vracejí i do dob středověku (například komiks "
Thorgal" má takové prvky) anebo i do pravěku, jak zase dokazuje komiks "
Rahan". Druhá světová válka je však mnohem čerstvější a mezi námi jsou mnozí pamětníci, kteří o jejích zvěrstvech mohou vyprávět. Ani jeden z autorů není z těch, který by skutečně mohl o těchto příšerných událostech vyprávět, jejich věk nedosáhl v roce 2013 ani 50 let. To však není důvod k tomu, aby nemohli vytvořit silný příběh, který vás dokáže vzít za srdce, který s vámi zamává. "Dítě s hvězdičkou" je přesně takovým příběhem.
Nedávno jsem psal recenzi na komiks "
Anne Franková: Komiksový životopis", který se na druhou světovou válku zaměřil z pohledu Anne Frankové a jejího životopisu. Mezi lidmi je dost kritizováno, že je to komiks na zakázku, zároveň je to možná trochu zbytečně srovnáváno s "Deníkem", který Anne stačila napsat, než zemřela v jednom z koncentračních táborů. "Dítě s hvězdičkou" takové srovnání nenabízí, jedná se o originální dílo, které nebylo tvořeno na zakázku, ale spoluprací tří zajímavých autorů. Marc Lizano dodal kresbu, která je na první pohled jednoduchá, výrazně stylizovaná, ale v tomhle je potřeba vidět záměr. Čtete příběh, jenž není nijak veselý, ale díky kresbě získává krásnou dětskou naivitu, stává se milým. O to více pak zasáhnou pasáže, kde skutečně jde o život, kde postavy trpí, kde jsou lidské osudy drceny na padrť.
Greg Salsedo pak dodal barvy, které jsou méně výrazné, chybí jim jásavé odstíny, což opět souzní s příběhem, který se od poměrně normálního propadá do smutného, depresivního, ale s koncem, který rozhodně nemůžeme nazvat pouze tragickým.
Loïc Dauvillier napsal scénář, který ukazuje, že jsou mu silné příběhy blízké. Nesnažil se ohromit tím, že bude vytvářet epický příběh na pozadí války, vycházel z podobného základu jako "Deník" Anne Frankové. Je to vlastně jen jedna obyčejná rodina, jejíž osud sledujeme. Navíc pohledem malé holky, i když ta ho vypráví své vnučce jako stařena. Ale právě vnučka sama vnáší do příběhu onu dětskou naivitu, pohled člověka, který nechápe válku, ale který rozumí lidskému utrpení a zlu. Má na věc svůj osobitý pohled, který na čtenáře dopadne mnohem více, než kdyby byl celý příběh emotivně pojat jako slzavé údolí. Tohle není ten případ, a i když je závěr jednoznačně emotivní, netlačí se zde na pilu. Stejně jako se netlačí na pilu po celou dobu. Je nám vyprávěn příběh, kde se události dějí. Tak to prostě bylo. Vypravěčka se nesnaží nikoho ohromit, jen chce vypovědět, jak to tenkrát bylo, co všechno si prožili. Její téměř neochvějná neutralita ve vyprávění je tíživá a dech beroucí. Přesto není nezúčastněná. Poznáte, že vše prožívá znova, jen se nechce před vnučkou zlomit. V tomhle je síla i krása tohoto příběhu, jenž vrcholí koncem, který rozhodně není klasickým happy endem, ani unhappy endem.
 |
| Původní francouzská obálka |
Závěr je vlastně takovým smířením se s celým životem, smíření se s tím, co všechno se stalo, ale hlavně s tím, co si člověk myslel, že udělal špatně. Tohle je asi to nejdůležitější poselství, které konec přináší. Nad tím by se měl každý čtenář zamyslet asi nejvíce, aby vlastně zjistil, o čem jsou tyhle příběhy, o čem je vzpomínání a jak špatné/dobré mohou být vztahy mezi lidmi. Má smysl se za něco stydět, anebo bude lépe, když se s tím svěříme? Kdy je pozdě? "Dítě s hvězdičkou" je útlá knížka, je to na první pohled pro děti, ale v komiksu prostě nemá vždy smysl hodnotit na první pohled. Je to jako s jakoukoli jinou knihou. Hodnotíme často podle prvního dojmu. Ten by nás však vždy neměl odradit. Ten druhý dojem v nás totiž může zanechat velmi silný prožitek. V případě komiksu "Dítě s hvězdičkou" vás to čeká.
Žádné komentáře:
Okomentovat