Kresba: Petr Kopl
Legendo o Králi Artušovi je jeden z nejkrásnějších příběhů, jaké znám a které obdivuji. Je to proto, že už mě uhranul jako malého kluka a díky tomu mám k tomuto mýtu dlouhodobý vztah. Viděl jsem a četl poměrně dost různých i hrůzných adaptací, ale vždycky jsem miloval ty, kde byl Merlin skutečným kouzelníkem, kde byly nadpřirozené bytosti. Nikdy se mi moc nezamlouvaly adaptace, které se pokoušely legendu demytizovat a udělat z ní v podstatě historický příběh. Když jsem zjistil, že se do tohoto krásného příběhu pustil i Petr Kopl, nebyl jsem si jistý, co přesně by to mělo znamenat. Jakmile jsem se ale do komiksu pustil, zjistil jsem, že tenhle autor má opravdu neskutečný vypravěčský dar, a pokud bude chtít a bude mít předlohu rád, je schopen snad každou zpracovat do takové podoby, která může nadchnout i zapálené milovníky původního díla. I když pravda, u ústní lidové slovesnosti se ten původní autor a původní verze hledají těžko - o to je těžší se trefit do vkusu čtenářů.
"Král Artuš" vypráví o tom, jak se Británie musela sjednotit před sebou samou, aby konečně vznikla země, která bude silná a neochvějná ve svých základech. Copak by taková země mohla vznikat nějak obyčejně? Byla by to škoda. A tak tu máme legendu o obyčejném králi, který ještě téměř jako kluk dokáže vytáhnout z kamene meč, který nikdo jiný vytáhnout nedokáže. Právě díky tomu se stává králem, protože podle legendy to má být králem ten, kdo meč vyjme. Takový člověk může Anglii sjednotit, takový člověk bude vládnout spravedlivě. Aby to však nebylo tak jednoduché, musí zde být nástrahy. Artuš nechá vystavět krásný hrad Camelot, kde žije se svou ženou a spolu se svými rytíři zasedá u kulatého stolu, kde nikdo není tím, kdo sedí v čele. Nádherná ukázka rovnosti, která je mnohdy narušena tím, že Artuš sedí na honosnějším křesle, rovnou trůnu, anebo je jeho sezení vyvýšené. Je to ale žena, která zasáhne do jeho osudu nejvíce. Jeho žena Guinevra a jeho věrný rytíř, sir Lancelot. Zatímco se Artuš honí za Svatým Grálem (nikdy ho nebudu vidět jako nějakou křesťanskou relikvii), Lancelot, jako ochránce Guinevry, se do své paní zamiluje a city jsou bohužel opláceny. A nejen city. Začátek Artušova pádu je rozvržen.
Příběh je plný cti a pravdy, ale stejně ta i lží a intrik, jsou zde hrdinové, krásné ženy, podlí zlosynové a intrikánky, nechybí magie, bájná zvířata, souboje individuální i válečné. Tohle je prostě krásný epos o tom, jak se Británie sjednocovala a jak jednoduché to nebylo. Petr Kopl tohle byl schopen do své komiksové adaptace všechno vložit, ač se to zdá celkem neuvěřitelné, navíc se mu povedlo vše prodchnout svým osobitým humorem. Některé vtipy jsou nápadné, jiné jsou nápadné méně, ale ani v jednom případě se mi nestalo, že bych si řekl, tohle je trapný vtip. U "Třech mušketýrů" tam jeden moment byl, ale to je jediný na celkem čtyři knihy, co jsem od Petra četl. To je dobré skóre na člověka, který vkládá humor do snad každé své knihy.
Nevím, jestli má ještě smysl bavit se o kresbě. U předchozích recenzí jsem se jí zabýval. Je pořád stejný. Je to cartooning. Pokud vám nesedí, zkuste si na něm něco najít. Pokud se vám to nepovede, možná budete ochuzeni o jedny z nejzajímavějších příběhů, nebo alespoň jejich nejzajímavějších podání, jaké vytvořil český autor. Petr Kopl v případě komiksu "Král Artuš" vzal legendu, udělal z ní legendu po svém, aby ji nakonec demytizoval s tím, že legenda zůstane legendou, ale život jde dál. Jen málo autorů si dovolí s klasikou takové kousky, jen málokomu se z toho podaří dostat smysluplný příběh. Petr Kopl patří k těm "málo kterým". Jsem si jistý tím, že nás o svém talentu přesvědčí i v letech následujících.
Žádné komentáře:
Okomentovat