#155: Elegie pro ovečku 2 - 75 %

Elegie pro ovečku 2 (羊の歌、ひつじのうた)

Vydalo nakladatelství Talpress v brožované vazbě v roce 2010. Původně vyšlo jako kapitoly 7 až 12 v sérii "Elegie pro ovečku" (japonsky 羊の歌、ひつじのうた, v japonské transkripci Hitsuji no Uta), souborně v roce 2002 u nakladatelství Gentosha. České vydání má 188 stran a prodává se v plné ceně za 289 Kč.
Knihu zakoupíte v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Kei Toume

Kresba: Kei Toume

Psát recenze na jednotlivé knihy série "Elegie pro ovečku" je poměrně komplikované. Děj totiž plyne velmi pomalu a kresba zůstává nadále krásná. Líbí se mi, že si autorka udržuje svůj styl, a to nejen v kresbě, ale právě i ve vyprávění. Vytváří se tak celistvý příběh, který funguje jako celek skvěle. Jednotlivě se však může zdát, že je děj možná zbytečně roztahaný, možná i to, že se zde nic neděje. To si ale nemyslím. Dle mého názoru se toho děje hodně, jen se to neděje akční cestou, ale na první pohled mírným, ale přesto silně deprimujícím tempem. Nemyslím tím, že by četba sama deprimovala, ale především postavy jsou jako by v neustálé depresi. Může se to přenést i na čtenáře. "Elegie pro ovečku" je dějově minimalistické, i když nikoli bez děje, hlavně je to však manga pocitové a citlivá. Citlivost doslova čiší s kresby, která si mnohdy vystačí beze slov. Osobně se mi takový styl líbí a u každého dílu mám stejný požitek - nemůžu ze stránek spustit oči a musím komiks dočíst.

Je mi jasné, že tenhle styl nebude vyhovovat každému, ale když se do komiksu ponoříte, když budete přemýšlet nad tím, co vlastně čtete a co postavy prožívají, ať už fyzicky anebo ve své hlavě, uvědomíte si, že se komiks začíná velmi podobat existenciálním perlám, které Japonci natočili v roce 1964. Má na mysli snímky "Onibaba" a "Písečná žena". Nemyslím si, že by "Elegie pro ovečku 2" měla od těchto skvostů tak daleko, především pokud se týká myšlenkové hloubky. Existence člověka je přenesena z venkova a samoty do města, kde ale čeká stejná samota. Neizolujeme se proto, že chceme, ale izolujeme se proto, že musíme, i když je to vlastně proti našim touhám, i když je to na úkor ostatních, kteří nás milují. Děláme to vlastně pro druhé, když od nich odcházíme, anebo jsme pořád sobečtí?

Komiks se hodně zamýšlí nad tím, co je to zlo a jak se projevuje. Pokud jste si po prvním díle mysleli, že půjde o knihu s upíry, kde se budou cenit špičáky a z temnoty budou vyskakovat přihrblé postavy, tak vás musím zklamat. Krev se zde saje, ale Kei Toume pokračuje v tom smyslu, že vampyrismus je nemoc, která ovlivňuje člověka, která ho mění ve zvíře, v bestii, ale ne ve skutečně gotického upíra, jak bychom si ho představovali. V člověku je něco, co ho mění, co ho požírá, on sám to ví, ale nedokáže v tom nic udělat. Jsme slabí a nedokážeme se s tím poprat. I když Kazuna ví, že se to mu může postavit, není toho schopen. Je to slaboch. Je jedním z nás. Když nachází cestu, která je útěkem, raději ji zvolí, aby nemusel nic řešit. Ale autorka jde ještě dál.

Nejen, že upíři nejsou nestvůry, ale jsou to bytosti jako my. V tom je jejich síla. Nejsou od nás k rozeznání. Co když jsou mezi námi? Co když je hned vedle nás zlo, které nejsme schopni rozpoznat? Jak víme, že soused je v pohodě, jak se tváří? Co když doma skrývá děsivé tajemství? Anebo v sobě. Všichni vypadáme stejně, máme podobné údy, máme hlavu a trup, ale to, co je uvnitř, to je důležité, to nás odlišuje. O to děsivější jsou pak poznání druhého člověka. Celou dobu můžeme mít za to, že je v pořádku, že vlastně nemá žádné problémy, ale pak najednou, jen díky pár útržkům zjistíme, že je všechno jinak, všechno je špatně. Ale přesto jsou zde lidé, kteří chtějí pomoct problémy řešit, chtějí, aby druhý netrpěl. A tak má Kazuna hned dvě ženy. Jedna, jeho sestra Chizuna, ho stahuje k sobě, protože ona trpí stejným problémem, a tak musí držet spolu. Druhá, Yaegashi, kterou Kazuna miluje a která miluje jeho, ale právě od ní chce Kazuna pryč, aby jí neublížil. Láska je šílená, těžko pochopitelná, ale tady jde o to, že v sobě máme něco, co nás přiměje trpět. Ta existence, kterou máme, je náročná, ale my se uzavřeme a budeme trpět ještě víc, protože máme nějaký zvrácený pocit, že uzavřít se je lepší, že tak to teprve bude fungovat. Ale ne, ono to tak jednoduché není.

"Elegie pro ovečku" má i svou anime podobu

"Elegie pro ovečku 2" ukazuje, jak se dokážeme odcizovat, jak jsme schopni a neschopni žít. Právě v tomhle vidím sílu komiksu. Není to čtení pro ty, co milují "Naruta". Tady to není narvané akcí a vtipem. Jako kdyby se vtip vytratil. Je to depresivní, ale příjemně depresivní. Někdy mám pocit, že přesně něco takového potřebuji. Ne proto, abych sám dostal depku, ale proto, abych trochu přemýšlel o sobě, citech, pocitech a vůbec o tom, kam jako lidé patříme a jak k sobě patříme. Pokud vás tohle odradí, je to škoda, protože "Elegie pro ovečku" si šanci zaslouží. Je to přemýšlivý komiks a takové mám rád.

Na závěr krátké útržky toho, o čem jsou jednotlivé kapitoly, do kterých je každá kniha dělena.

Kapitola 7 - Bratr a sestra u řeky a trocha té sdílené krve.
Kapitola 8 - Je tu někdo, kdo Chizunu miluje, ale ona se k němu neustále obrací zády.
Kapitola 9 - Co asi udělá Yaegashi s těmi nůžkami?
Kapitola 10 - A zase jeden záchvat a trocha toho sebepoškozování.
Kapitola 11 - To sbližování se sestrou začíná být trochu moc intenzivní. No, zase tolik ne...
Kapitola 12 - Další záchvat přímo před Yaegashi. Neudělá jí něco???

Komiks "Elegie pro ovečku 2" zakoupíte se slevou v eshopu nakladatelství Talpress.

Na stránkách Comics Blog najdete recenzi na knihu "Elegie pro ovečku 1".