V recenzi na komiks "Elegie pro ovečku 2" jsem se zaměřil hlavně na existenciální rovinu, ale tentokrát, protože je to ve třetím díle více patrné než ve dvou předchozích, bych se chtěl zaměřit na rovinu jinou, a to na rovinu intimní. Upíři sami o sobě jsou stvoření, která v sobě mají něco, co lidi vzrušuje. Je to jejich nesmrtelnost, ale je to i v tom, co dělají proto, aby mohli dál žít. Musí pít krev. V tomhle samotném je něco neskutečně intimního. Pokud odhlédneme od toho, že je to hnus, že se musí propíchnout žíla, že krev z krku by nejspíš cákala jako ropa z právě proraženého vrtu, základem pití krve je určité sblížení. Je to jiná forma výměny tekutin, snad ještě intimnější, než jakákoli jiná. Krev dává život a její nedostatek ho bere. K té intimitě pak dochází vlastně na naprosto bazické úrovni lidského bytí. Tím, že se upír s někým propojí, dává najevo, že je pro něj ten člověk důležitý, tím, že osoba poskytuje, i když většinou nedobrovolně, svou krev, zase dává upírovi možnost žít. Taková výměna je děsivá, ale i vzrušující.
Kei Toume se rozhodla, že se odpoutá od upírů hororových, nebude se zabývat dlouhými zuby, klacky do srdce, česnekem do špaget, apod. I když mám upírskou mytologii velmi rád, jsem stejně tak rád, když ji někdo umí pojmout jinak, nově originálně. Kei Toume upíry maximálně demytizuje a dělá z nich lidské bytosti. Přesto jim však nechává tu jednu základní vlastnost - prahnou po krvi. Kazuna, hlavní postava, vlastně pořádně nechápe, proč krev potřebuje, možná si ani není jistý, jestli ji vůbec potřebuje. Sem tam má ale prostě záchvat, kdy jeho tělo křičí, že chce krev. Děje se tak většinou v přítomnosti Yaegashi, dívky, kterou miluje a která miluje jeho, přesto kolem sebe krouží jako dva cizinci a nechtějí se dostat k sobě blíž. Na jednu stranu je to proto, že jí nechce ublížit, má v sobě monstrum, které by jí mohlo zničit, alespoň se to tak zdá, ale na druhou stranu je v tom možné vidět určitou nejistotu.
Kniha "Elegie pro ovečku 3" obsahuje jednu naprosto zásadní scénu. Yaegashi už ví, že Kazuna potřebuje krev. Přesto s ním chce být, ale on ji pořád odmítá. Bojí se. Pak na něj přijde záchvat. Nechce Yaegashi ublížit, ale nedokáže se ovládat. Je to však ona sama, kdo si nařízne kůži a nabízí mu svou krev. On však odmítne. tohle je pravděpodobně nejtvrdší z odmítnutí, které od Kazuny dostane. doslova se mu nabízela, chtěla s ním být za každou cenu, ale on přesto řekl ne. Ta metafora je poměrně zřejmá. I když ona s ním chtěla být, i když se mu otevřela, on ze zbabělosti, ze strachu, že by prolil její první krev, raději couvne. Přesto, že je sužován touhou, přesto, že by jí chtěl. Ta intimita je doslova hmatatelná a najednou před sebou mám hrdiny, kteří touží po tom začít sexuálně žít, ale ono to prostě není tak jednoduché, ono to tak snadno nejde. Jenže ono je to komplikované jen zdánlivě. Samy postavy, v tomhle případě Kazuna, to zbytečně komplikují. raději volí onen útěk, než aby jejich vztah získal nový smysl. Bojí se toho, co by se mohlo stát.
Tenhle strach je poměrně logický, na druhou stranu reakce na něj je přemrštěná. Kazuna raději utíká za sestrou, která mu nabízí to samé, ale pořád je to jeho sestra! Incestní vztah mezi nimi se doslova nabízí a není se čemu divit. Jejich blízkost je zvláštní, je divná, je až moc těsná. To její krev pije, i když ví, že ona se mu nabízí jen proto, že jí připomíná jejich otce. V tomhle je také podivnost celého vztahu. Touha po člověku, který je nedostupný, ale přesto se jedná o touhu silnou, neoslabující, a to ani ve chvíli, kdy je tento člověk mrtvý a ona se musí spokojit jen s náhražkou. Jako kdyby vztah s tím nejbližším byl tím nejjednodušším, tím nekomplikovaným. Zvrácenost toho si však Chizuna neuvědomuje a Kazuna je v takovém stavu, že není schopen cokoli chápat. Láska se stává závislostí a ani jeden člověk si neuvědomuje důsledky, které může mít.
 |
| Krásná kresba Chizuny |
"Elegie pro ovečku 3" není žádným pornografickým nebo erotickým komiksem, to bych chtěl zdůraznit, ale přesto v jednotlivých obrazech a metaforách můžete sledovat nejistotu, kterou měl téměř každý z nás, když došlo na první vztahy, sledujeme zde to, jak si dokážeme ubližovat, a to vlastně jenom tím, že chceme toho druhého ochránit. Ubližujeme si, aniž bychom si uvědomovali, že ubližujeme, ubližujeme tím, že ublížit nechceme. Jsme krátkozrací a právě tohle dokáže Kei Toume dokonale podat, v tomhle je naprosto skvělá. neochvějně drží laťku komiksu vysoko, a i když není tempo závratné, ten příběh, kterého se nám dostává, má význam, má smysl a stojí za to.
Na závěr krátké útržky toho, o čem jsou jednotlivé kapitoly, do kterých je každá kniha dělena.
Žádné komentáře:
Okomentovat