"7 křišťálových koulí" je jeden z Tintinových příběhů, jehož příchod na svět provázely skutečně pořádné komplikace. Vycházel v letech 1943 až 1944 černobíle, ještě tedy původní cestou a měl mít 152 stran. V černobílé však nevyšel celý, protože došlo k události, která výrazně poznamenala Hergého tvorbu. Belgie byla osvobozena od nacistů - stalo se to ještě v roce 1944. Jeden by si myslel, že tohle je událost, která bude pro Hergého doslova požehnání, ale stal se přesný opak. Hergé se dostal do pořádných problémů. Již v recenzi ke komiksu "Záhadná hvězda" jsem psal o tom, že Hergé zprvu nemohl Tintina pod nacisty publikovat, ale díky deníku "Le Soir" se tohle změnilo. Tintin dál mohl vycházet, což by se zdálo pro komiks velmi prospěšné, ale jak se ukázalo, lidé nesmýšleli stejně. Hergé byl označen za podporovatele nacismu a byl dokonce vyslýchán a nějakou dobu držen ve vazbě.
I když byl Hergé propuštěn, zanechalo to na něm vliv, který se nakonec promítl i do komiksu. Tomu se ještě věnovat budeme. Na případu Hergého se ale ukazuje, jak byli lidé zděšeni válkou a jak měli posunuté lidské hodnoty. Každý, kdo mohl za války fungovat, byl okamžitě přisluhovač nacistů a neměl po pádu Němců v zemi místo. A pokud, musel se hodně obhajovat. Nakonec to ani nebyl sám Hergé, kdo se obhájil. Na jednu stranu je možné takový přístup chápat. Hergé tvořil v deníku kontrolovaném nacisty, na druhou stranu ani jedno dílo "Tintinových dobrodružství" není přímo nacistické a naopak, napsal "Žezlo krále Ottokara", což byl sešit kritický k německému chování. Ve válce je všechno trochu jinak. Mně se to pak snadno mluví.
Hergé byl ale svým vyslýcháním a zacházením se svou osobou a se svým jménem zdrcen, což vedlo i k nemilé osobní události - krizi. Také o té až příště. Osvobození Belgie a problémy s úřady nakonec vedly tomu, že "7 křišťálových koulí" muselo znovu vyjít až v roce 1948, tentokrát již v kompletním barevném provedení, které známe i u nás. Kromě toho se v této době Hergé hodně zabýval překreslováním starších sešitů do barvy. Do roku 1950 byly v podstatě všechny starší příběhy překresleny a znovu vydány. 62 stránek pak bylo pro barevné komiksy pravidlem. O tom už jsme se ale bavily. Zajímavostí pak v tomto případě je skutečnost, že došlo k vydání až po takové době, a také to, že se jedná o první díl příběhu, který je výrazně neuzavřený, ještě více neuzavřený než v případě dvou komiksů předchozích - "Tajemství Jednorožce" a "Poklad Rudého Rackhama".
"7 křišťálových koulí" nás hned v úvodu seznamuje s tím, že se skupina badatelů po dlouhé době vrátila ze své expedice, kdy se jim podařilo přivést inckou mumii. Zde se nabízí odkaz na nález mumie Tutanchamona a legendy, která byla s tímto nálezem spojena - lidé, kteří hrobku se sarkofágem faraona nalezli, v brzké době po objevu zemřeli. Samozřejmě, že ne všichni, ale legenda vznikla. Hergé si ji propůjčil, situoval ji do Jižní Ameriky, do Peru, a mohl se tak vrátit i k některým svým postavám. Konkrétně se jedná o generála Alcázara, s nímž se Tintin prve setkal v komiksu "
Ulomené ucho". Objeví se také madam Castafiore a její úžasný zpěv. Tintin samozřejmě zůstává ve společnosti kapitána Haddocka, který se snaží stát mužem z vyšší společnosti, ale když na to přijde, pořád je jen kapitán. Je zde i Hluchavka, kolem něhož se nakonec točí hlavní zápletka, která pokračuje i do sešitu následujícího, a to do "Chrámu Slunce".
 |
| Původní černobílá verze, která nevyšla kompletně |
Mluvit o tom, že Hergé má naprosto skvěle propracované vtipy, že donutí čtenáře se minimálně usmívat a že je skvělým vypravěčem, to už je nošení dříví do lesa. Navíc tenhle díl oplývá něčím novým. Atmosférou, která je minimálně napínavá, ale místy skutečně thrillerová. Tohle je něco, co se u Tintina v takové míře doposud nevyskytovalo. Jsou tu lidé, kteří se z neznámého důvodu ocitají v letargickém spánku, z něhož je nedokáže nikdo probudit. Jsou to lidé, co byli na expedici do Peru. Tintin se se svými přáteli snaží o jejich záchranu, ale jako kdyby padouch byl vždy o několik kroků napřed. Napětí je zde doslova hmatatelné, napětí z toho, zda se podaří alespoň někoho zachránit. To graduje pak ve finále, kdy se musíme smířit s tím, že se všechno zásadní dovíme až v následujícím dílu. Hergé si s atmosférou skutečně pohrál, a kdyby nebyl příběh protkán vtipy, znamenalo by to, že ten komiks je až neskutečně vážný a dramatické. Skoro by to ani nebylo vhodné pro menší děti. Rozhodně palce nahoru, oba.
Žádné komentáře:
Okomentovat