Když jsem otevíral poslední knihu série "Elegie pro ovečku", říkal jsem si, jestli skutečně naplní moje očekávání, anebo to skončí... nenaplňujícím způsobem. Nakonec musím říct, že se Kei Toume podařilo sérii uzavřít v takovém duchu, jak byla psána. Manga si tak udržuje celkem dobrou kvalitu po celou dobu, i když střední část byla přece jen trochu moc pomalá, nakonec byla zakončena obstojně a vy si můžete až do konce vychutnat tenhle depresivní příběh, který přece jen skončil celkem obstojně. Tohle si zasloužil, protože ten začátek byl velmi dobrý.
Kazuna je chlapec, který žije se svou sestrou, protože trpí chorobou, která v ně, vzbuzuje touhu po krvi. Když dostane záchvat, znamená to, že potřebuje krev, anebo bude v bolestech trpět. Je to rodinné prokletí, které se ale většinou přenášelo v ženské linii. Jeho sestra Chizuna je tou, s níž by prokletí mělo skončit. Chizuna umírá, ale co bude s Kazunou? A co jeho láska k introvertní a vlastně celkem masochistické Yaegashi? Otevřela se navíc dějová linie se ženou, která pátrá po tom, co se stalo s otcem obou sourozenců. Kei Toume se podařilo uzavřít všechny dějové linie a zakončit příběh s úctou a respektem k němu samotnému a ke čtenáři.
Trochu jsem se bál toho, že se vlastně nic nevyřeší, nebo bude závěr moc depresivní, či naopak moc rozjuchaný, ale Kei Toume v této nejtlustší knize ukázala, že od začátku přesně věděla, o co jí jde a co chce svým čtenářům prezentovat. Je to moderní tragický příběh, současná odpověď na Shakespeara. Nechci tvrdit, že Kei dosahuje jeho kvalit, ale blíží se k němu více než jiní autoři. A to i přesto, že nepoužívá rým. Vyžívá se však v silných emocionálních momentech a místy tak "Elegie pro ovečku" připomíná příběh "Romea a Julie", i když tady není hlavní dvojice milenecká, více méně, ale jsou sourozenci, a jejich tragédie nespočívá v tom, že se společnost nesnáší, ale že oni sami se před společností uzavřou. Čím víc se příběh blíží k závěru, tím je patrnější inspirace tímto klasickým dílem.
"Elegie pro ovečku" je téměř meditací nad tím, jaké je naše místo ve světě, co to znamená lišit se a jaké následky to pro nás může mít. Svět je krutý sám o sobě, ale je špatné, když se mi snažíme o to, aby pro nás byl ještě horší. Chizuna a Kazuna se rozhodli, že se distancují od společnosti, že budou žít jen spolu, aby nikomu neublížili. Až pozdě si uvědomili, že vlastně světu nevadí, když budou žít, že oni si jen zvolili cestu, o které si mysleli, že je jednodušší. Ne proto, že to bylo lepší, ale proto, že všem ublížili. Zvolili útěk, protože ten je nejjednodušší. Neřešit, co je, co bude, prostě nechat události plynout a nechat se jimi semlít. Tohle je řešení bez námahy, řešení, které nevyžaduje žádnou účast, pouze odsouzení se do záhuby. Jaký závěr pak očekávat? Samozřejmě, že těžko budeme moct čekat naprostý happy end.
Ač se prvními pěti knihami Kei Toume prezentovala jako depresivní autorka, jako autorka existenciální, ale posledním dílem ukázala, že přece jen vidí naději. Není zde naděje pro všechny, ale pro ty, které budeme milovat... možná ještě není pozdě. "Elegie pro ovečku" je manga, která mě osobně zaujala, a to především svou kresbou, která je vice jak nadstandard ní. Ve chvíli, kdy Kei Toume maluje, už je to naprosto něco neskutečného a vy opravdu čtete umělecké dílo, nikoli pouze nějaký komiks. Je to hodně o pocitech, o vcítění se do postav, ale když se vám to podaří, užijete si i odhalení, které možná není tak překvapivé, ale pro příběh velmi důležité.
Žádné komentáře:
Okomentovat