Když jsem psal recenzi na druhou knihu ze série "Kannonina ruka", dost jsem se pustil do toho, že kresba je celkem nekonzistentní, že jsou zde různé skoky, styly, apod. Vytvářelo to dojem, že komiks je rozkouskovaný, nedotažený. Samozřejmě, že mě nemohli tvůrci slyšet, když už byl třetí díl dávno vydaný, ale najednou se stalo, že se dívám na trochu jiný komiks, z kterého zmizely ty děsivé skoky. Ne úplně, jsou zde pořád, ale naprosto zde chybí zjednodušující kresba, která se používá pro vyjádření pocitů. Najednou je zde kresba, která má smysl, kresba, která nesklouzává k trapnosti, ale solidně ztvárňuje tuhle akční podívanou plnou násilí a taky smyslnosti.
Japonci se vyžívají v tom, že spojují žánry a prvky, které by jiným nedávaly smysl, prvky, které by se na první pohled k sobě ani nehodily, jenže to dokáží s takovým umem, až je to skoro neuvěřitelné a v tom jejich pojetí, v tom jejich zběsilém podání to prostě funguje. "Kannonina ruka" ukazuje, že je komiksem, který má naběhnuto dobrou cestou, jen to chce, aby se tvůrci trochu drželi zkrátka. Někdy je méně více a v případě "Kannoniny ruky" to platí dokonale. Ubralo se a hned kniha vypadá lépe. Pořád je zde hodně krve, pořád se zde hodně bojuje, pořád jsou tu prsa, na které je autor očividně ujetý, což není u Japonců nic neobvyklého. Ale k tomu se ještě přidává mytologie a víra a náboženství.
Je toho hodně, co se tady spojuje do jednoho celku, ale ono to opravdu funguje. Nejzajímavějším prvkem je pro mě právě mytologie, kdy se více dovídáme o světě "Kannoniny ruky" a obecně i trochu o japonské mytologii. Problém je trochu ten, že jsou zde pojmy, které nejsou úplně dovysvětleny, ale naštěstí tentokrát už se člověk tolik neztrácí a začíná si dělat pořádek v tom, o co vlastně jde, kdo jsou skupiny, které jsou po Ruce a jak do toho všeho zapadá ten mladý borec s mečem.
Máme zde tedy Kannoninu ruku, po které prahnou mniši Isurugi - nebo Itsurugi, jak bylo přeloženo v předchozích dvou dílech - což je ještě celkem v pořádku, protože ti ji chrání. Pak je zde soukromá společnost, která má svoje zájmy, a nakonec i stát, který zjistí, že by z toho možná šlo něco vytřískat. I když se mniši Isurugi snaží o to, aby Ruku střežili a bránili nevyvoleným, aby se k ní dostali, komiks ukazuje, jak ambivalentní takové chování může být. Jedná se skutečně o skupinu, která má v zájmu jen dobro lidstva. Některé metody jsou prostě... těžko uchopitelné jako dobré, i když nakonec dobro mohou znamenat. V tomhle přece jen vidím, že Masakazu Yamaguchi má co říct, že ví, jak to říct a že přemýšlí, že to není jen bohapusté tlachání. O to více jsem pak zvědavý na další díl a na to, jak bude děj pokračovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat