Jsou série, které mě oslní hned na první pohled a prvním dílem ve mně vzbudí touhu po dalších dílech. V některých případech ty další díly nenaplní očekávání (například série "Preacher"), ale v některých případech jsou tato očekávání naplněna beze zbytku. V případě dvou sérií jsem ale zašel tak daleko, že jsem již nedokázal čekat, až vyjde poslední díl v češtině, a rozhodl jsem se, že si musím zajistit originál, abych věděl, jak to celé dopadne. Těmito sériemi jsou "Y: Poslední z mužů" a dnes recenzovaný první díl "100 nábojů". Tyto dvě série tak mám pevně spojené, a i když je každá jiná, odehrává se v jiném prostředí a řeší jiné příběhy, jinak se dívá na humor a vážná témata, stejně je mám propojené a pro mě prostě k sobě patří. Když mám jednu, musím mít i druhou.
Dnes je ale oddělím, nebudu se snažit srovnávat, jen se chci podívat na první díl "100 nábojů". Nejsem člověk, který by vyhledával kriminální komiksy. Mám radši fantastiku. Vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Mám ale rád dobré myšlenky a přesně s takovou přišel Brian Azzarello. Co byste udělali, kdybyste byli na místě takové Dizzy Cordovy anebo Lee Dolana? Přišel za nimi tajemný postarší muž, který si říkal Graves. Všechno o nich věděl, o tom, proč jsou v průseru, proč se jejich život sesypal. Ale co víc, podal důkazy o tom, že za jejich životní katastrofy může někdo, o kom vůbec nevěděli. Ani tím to ani nekončilo. Mají koho obvinit, ale k tomu ještě mají pistoli a 100 nábojů, všechno nevystopovatelné. Mohou s tímhle arzenálem naložit, jak chtějí. Mají volné ruce. Za vraždu je nikdo nesebere. Nic se jin nestane. Tabula rasa. Co udělají? A co byste udělali vy? Našli byste v sobě chladnokrevnost? Anebo byste kufřík od Gravese zahodili a žili s tím, že se vám stala křivda?
Tohle je neskutečně silné téma a dají se z něho vykřesat silné lidské příběhy. A tohle Azzarello spolu s kreslířem Eduardem Rissem dokázali. Hned jejich první kniha je malým panoptikem několika lidských osudů, do nichž agent Graves zasáhl. Tři lidé mají kufřík s nevystopovatelnou pistolí, 100 náboji a nezvratnými důkazy o něčí vině. Myslíte, že je jednoduché se pomstít? Myslíte, že je jednoduché vystřelit a žít dál? Anebo to všechno nechat být a zahodit jedinečnou možnost? Ne, není to jednoduché. Člověk váhá, člověk nevěří, člověk doufá, člověk má slitování. Jak který. Každý jsme jiný, každý se zachová jinak a na to také Azzarello sází.
Azzarello je dítě ulice. No, narodil se v Clevelandu a to zase také peklo není, ale mluvu ulice odposlouchal naprosto geniálně. Tohle je něco, co ho zdobí v komiksu "100 nábojů", ale také třeba v minisérii "Spaceman", která je na čtení v originále hodně náročná. V češtině si s překladem poradili docela dobře, nebo spíš výborně a člověk minimálně cítí, jak to autor myslel, jakou skupinu obyvatel popisoval. Mluva je zde skutečně jednou z věcí, která podporuje celkový dojem. Takový přístup oceňuji, protože to sám celkem uznávám a v tvorbě používám. Azzarello staví ale také na chytrém příběhu, který se zde začíná rozvíjet, ač to ani netušíte. Tohle je hodně komplexní příběh a vy budete jen žasnout, kam až to tvůrci rozvrhli. A když si pak přečtete první díl znovu, uvědomíte si, jak moc myslel Azzarello kupředu a jak velký význam má i vedlejší dění v panelech.
 |
| Brian Azzarello - teď už je jasné, že Walter z "Breaking Bad" je podle skutečné postavy |
"100 nábojů" by ale nebylo nikdy stejných, kdyby je kreslil někdo jiný než Eduardo Risso. Eduardo jim dal ten správný look, který dělá z Azzarellova skvělého scénáře skutečně drsný kriminální komiks, gangsterku moderního věku, která je silně šmrncnutá noirovými filmy, respektive špionážními thrillery. Všechno ale v moderním, agresivním provedením s důrazem na člověka a dění kolem něj. Eduardo Risso má rád černou a má rád málo barev. Na jednom panelu jich většinou nenajdete více jak deset a barvy nejsou odstínované, ale je na jedné ploše vždy jen jeden odstín. Díky využití černé si pak Eduardo výborně pohrává s osvětlenými a zatmavenými plochami. I když se může zdát, že se Eduardo inspiroval Millerem a jeho "Sin City" (a do jisté míry ano, a to i po stránce atmosféry), vytvořil si vlastní, svébytný styl, kde vynikají pohledy postav. Jen se podívejte do očí Dizzy, tam uvidíte všechno utrpení.
 |
| Argentinský kreslíř Eduardo Risso |
První díl mě naprosto ohromil, a když jsem ho četl teď, poněkolikáté, uvědomil jsem si, jak moc je všechno promyšlené, jak chytře jsou jednotlivé scény nasnímané a jak moc je kresba Eduarda Rissa pro tenhle komiks důležitá. Geniální výběr, prostě geniální. Azzarello a Risso si skvěle sedli a myslím, že tohle je sešit, který vás dokáže navnadit na další díly. Dle mého názoru rozhodně stojí za to, i když ten příběh někdy nabývá takových rozměrů, že se přece jen rádi vrátíte k tomuto začátku, kde ještě nešlo o tak velkou hru. Alespoň na první pohled.
Komiks "100 náboj: První výstřel, poslední šance"
koupíte se slevou na stránkách BB/art.
ps
OdpovědětVymazat