Musím říct, že když jsem tenhle komiks poprvé uviděl v knihkupectví, docela jsem se divil, co to vlastně je. Jsem člověk, který se o komiks v České republice celkem zajímá a ač je pravda, že o český jako takový jsem se velkou část komiksového života zajímal celkem povrchně, i tak mě překvapilo, že mi něco takového uniklo. Hlavně proto, že jsem si komiksu všiml až dva roky po jeho vydání. Přitom sbírka "Ještě jsme ve válce" je krásnou ukázkou toho, co všechno komiks dokáže.
V České republice existuje projekt "
Paměť národa", který zaznamenává výpovědi osob, které mají co říct, především pak k historii země a událostem, k nimž zde docházelo. Zaměřeno je pak především na období druhé světové války a komunistické represe. Primárně má jít o významné události 20. století a vlastně případně i 21. století, i když to je více méně poklidné. Alespoň prozatím v našich končinách nedochází ke kritickým změnám. Na internetu si můžete poslechnout příběhy lidí o tom, jaká byla německá okupace, jaký byl komunistický útlak, jak jsme se chovali po skončení války, jak někteří lidé jednali na druhé straně (bachaři, pracovníci VB, atd.). Volně na internetu jsou skutečně silné příběhy a celkem třináct jich bylo vybráno, aby byly převedeny do komiksové podoby.
Již samotná skutečnost, že se jedná o reálné příběhy, je silná sama o sobě, vzhledem k událostem, kterých se týkají, ale komiksové zpracování se jim pokusilo dát i něco navíc. Pojďme se na jednotlivé povídky v této sbírce postupně podívat. První je Nikkarin a jeho titulní "Ještě jsme ve válce". S chlapcem a jeho stylem mám trochu problémy. Kromě toho, že je to česká odpověď na Moebia - nebo jeho kopírování? - ať už se jedná o jakýkoli komiks, jeho postavy jsou stejné. Je to dáno určitými omezeními tohoto stylu a také tím, že jeho postavy nejsou schopny vyjádřit širší škálu emocí. Alespoň ne v tomto případě. Barevné spektrum je jednodušší a očividně se snaží o navození atmosféry, což se daří líp, než zpracováním příběhu, který v tomto podání bohužel vyznívá trochu tuctově.
Na scénu přichází "Česání bílého medvěda". Černobílý styl je dobrý, i když sem tam má autor trochu problémy s tím, aby mu jednotlivé prvky v černé nesplývaly s jinými. Ač snad záměr, někdy to prostě nevypadá dobře. Jako kdyby postavy vystupovaly z pozadí, i když to nemá nějaký hlubší význam pro daný panel. Vypravěčsky je zde další problém. Komiks zde neslouží jako sekvenční umění, ale v podstatě se jedná o ilustrovaný příběh, který navíc nedokáže využít silné momenty a vyhrotit je. Unylost vyprávění končí useknutím a rozloučením. Za každou povídkou následuje ještě text jednoho ze tří autorů a zároveň těch, co dělali rozhovory se skutečnými osobami, a někdy je ten jednostránkový text sdílnější a lepší, než celý komiks. Tohle je jeden z těch případů.
Miloš mazal se svou kresbou povídky "Ohromný kotouč slunce" ukazuje, že kresba může být pro tyhle příběhy skutečně rozhodující. Jeho pojetí je chladné, stejně jako pláně, po kterých musejí židé jít, aby zde byli zastřeleni. Je nekompromisní a přitom nemusí scény krvavě hrotit (černý panel, místo krvavého je naprosto výborný). Zde je pak vidět rozdíl mezi jeho příběhem a tím Nikkarinovým. Správné zachycení výrazů může příběhu hodně pomoct. V takovém provedení pak příběh vyznívá dobře a hlavně tak, jak má. Smutně, depresivně, tragicky.
Trochu nebelovská povídka "Pavel Macháček a gestapácké razítko" má i hrabalovské ladění, a strašně moc se zde používá tmavá, což místy trochu kazí panely. Na jiných totiž až příliš vystupuje jasně černá linka, čímž se vytváří kontrast, který není právě příjemný. Na druhou stranu tenhle styl se celkem hodí k příběhu, který začíná docela nevinně, ale končí utrpením jednoho člověka. Příběh sám o sobě je smutnou, přesto výbornou ukázkou toho, jak jedna chyba, jedna lež, jedna snaha pomoct, může vést k neúměrnému trestu. Variace na klasické "Cesta do pekla je lemována dobrými úmysly". Jak příběh ukazuje, platí to ve skutečném životě, ne jen metaforicky. Ukázkou toho, jak může být panel komiksu silným výrazovým prostředkem, je horní pravý panel na straně 49. Ten je naprosto skvělý, a to je toho na něm minimum.
"Masakr "U Zabitého": Život Rudy Bělohoubka" je jedním z příběhů, které mě osobně zaujaly nejvíce. Pan Bělohoubek není klasickým hrdinům a jeho fotografie ve stáří, která je v knize obsažena tomu do jisté míry nasvědčuje. Jeho osobnost jako dítěte zde není nijak zkrášlována, prostě to byl hajzlík, co na učení kašlal, dělal problémy a obecně to s ním měli rodiče těžké. O to je jeho postava uvěřitelnější. Barevné spektrum a jeho využití naprosto skvěle prezentují silný příběh a nesmyslnost lidského počínání. Kdo je ten spravedlivý? Ptá se tahle povídka. A odpověď? Nejspíš nikdo.
Vhrsti je výborný autor a byl vybrán - nebo si vybral? - příběh, který mu dokonale sednul. Jeho styl je velmi specifický, jasně rozpoznatelný a jen největší tlučhubové by mohli říct, že je to něco, co se na vážný komiks nehodí. Opak je pravdou. Vhrsti ví, že právě tenhle styl je pro silné příběhy jako stvořený a dokázal to jak u jednostránkových komiksů, tak i u tohoto desetistránkového. Styl dokonale sedí tomu, co se dělo, a jeho laskavost jen podtrhuje události, jichž byl Hurvínek svědkem, aktérem nebo katalyzátorem. Těšil jsem se zrovna na tenhle příběh a ten mě nezklamal.
Musím se přiznat, že s kresbou Václava Šlajcha mám sem tam problém. Nějak se do ní nemohu dostat. Jeho antropomorfizace zvířat pro povídku "Luboš Jednorožec" je zajímavým nápadem, na druhou stranu využívá klasické nástroje - had je šmejd, prase rozhoduje u soudu. Je to trochu předvídatelné, na druhou stranu to smysl má. Závěrečný dovětek všemu dodává ten potřebný punc tomuto příběhu, který ukazuje, jak moc těžké bylo se vzepřít systému. I jednorožec se stal jen lovnou zvěří. Jeho krása nikoho nezajímá, jde jen o to ho ulovit a nepůjčit nikomu jinému. Za každou cenu.
TOY_BOX je autorkou, které se daří její specifickou kresbou/koláží vystihnout podstatu příběhu. Nezklamala ani s povídkou "Ten kluk přece nic neudělal", i když i v jejím případě je to s těmi tmavými odstíny sem tam až trochu na škodu. Vybrala si ale neskutečně silný příběh o ženě, která se vzdala vlastního dítěte, aby nemusela podepsat. Je to hodně silný příběh, který vás přinutí přemýšlet o obou stranách. Stále jí za to, aby se vzdala dítěte? Je potřeba neprodat se režimu důležitější než péče o dítě v době, kdy vyrůstá a matku potřebuje? Nebyla ale do toho všeho natlačena zrůdností celého systému? Takový příběh by se měl číst před volbami. Nepřemýšlejte o tom, co ta žena udělala, přemýšlejte o tom, kam až systém dokáže člověka natlačit, do jakých příšerných rozhodnutí.
"15 let ve stodole" je příběhem, který se zdá téměř neuvěřitelný. Může se jeden člověk skrývat tak dlouho, aniž by ho někdo objevil? Mohou se najít tací lidé, kteří pomůžou za každou cenu? Černobílý komiks ukazuje, že systém, i když je diktátorský, zrůdný, má jedno pozitivum - ukazuje nám lidi v jejich pravém světle. A najednou je všude moc těch, co radši jdou s režimem, aby mohli zůstat v klidu. A těch, co pomůžou, je docela málo. Přesto zde jsou. Tohle je komiks, kde je scénář jednoznačně silnější než kresba, jejíž černobílá však pomáhá dotvářet správný dojem.
"Poslední let" vyčnívá především svou vizuální podobou, a to jak kresbou, tak i zpracováním panelů a jejich okolí. Příběh o tom, jak je těžké zradit, ale přesto někdy nejsou jiné možnosti. Anebo si člověk myslí, že v danou chvíli to bylo to nejlepší. Na tomhle příběhu, a také na jeho dovětku, je však zásadní něco jiného. Nejme tu od toho, abychom soudili, jsme tu od toho, abychom se mi, pokud bychom se někdy dostali do podobné situace, zachovali správně, nebo alespoň tak, abychom si to nemohli vyčítat. Kresba je sice místy hodně zjednodušující, ale jakmile dojde na trochu drsnější scény, stejně se vám budou ježit chlupy na zátylku.
Tomáš Kučerovský nám ukazuje, proč je tak uznávaný český komiksový tvůrce. Vybral si trochu jiný příběh, příběh z druhé strany, příběh jednoho člověka, který donášel. Kučerovský komiksu "Chytřejší než oni" využívá úžasnou metaforu, která se promítá do skutečného dění. Díky tomu je tak horní pravý panel na straně 136 opět jedním z těch, které na vás dopadnou. A opět jako panel na straně 49 je beze slov. Tady je vidět, jak je komiks silné médium a proč má smysl vyprávět i takové příběhy právě pomocí komiksu. Jsou skvělé a dojmy, které i odnesete, mohou být lepší, než dojmy z obyčejného psaného slova.
Zajímavý kresebný styl, který však nedokáže vytrhnout to, co vypráví příběh. Příběh sem nezapadá, je o někom, kdo není tak neznámý, jako ostatní postavy v komiksové sbírce. Pravda i o těchto lidech je třeba vědět, chartisté jsou ti, co ukazovali, že i známé osobnosti stojí za tím, že systém je špatný, nebojí se jít s kůží na trh, ale životopis vytvořený tímto způsobem mi prostě moc nesedl a myslím, že nesedne ani dalším lidem. Tohle už je ale hodně o vkusu každého. Branko Jelínek je ale ve své kresbě prostě dokonalý. Tenká linka, skvělé barvy.
Poslední komiks, který je značně delší než všechny ostatní, vypráví příběh Borského povstání události, na které se ukazuje, jak je celý systém zkorumpovaný. Respektive, jak takový v době komunistické nadvlády byl. Procesy, které byly vymyšlené, nahánění lidí, a pak i obětování vlastních, aby nedošlo k většímu zlu. Smrt několika málo lidí, aby došlo k zažehnání případné vzpoury. Anebo jen snaha jednoho ubohého muže, který si nezaslouží ani politování, protože nechtěl nic jiného, než ukázat, že může cokoli. Když ho jeho žena podvedla, nechá jejího milence pověsit a celé to skryje za velkou vzpouru. Režim, který dokáže sehrát takové divadlo, aniž by se nic nedělo, to je skutečně zvrácený režim. Co ten současný? Neumí to náhodou také?
Přiznám se, že tahle sbírka mě nadchla svým smyslem, který se čtenář musí dovědět až v průběhu, anebo až na konci v doslovu, ale jednotlivé příběhy, respektive jejich zpracování, mě ne vždy oslovilo. Tři muži, kteří dělali rozhovory (Mikuláš Kroupa, Adam Drda, David Bartoň), přenáší hodně ze svého cítění do svých textů a do komentářů, hodně zde soudí, ač sami nejsou v pozici, že by na to měli objektivní názor založený na zkušenosti. Dobře, vyjadřují tedy svůj názor, ale sem tam ho prezentují jako danou pravdu. Tohle se mi nezamlouvá. Ty příběhy mají vždycky víc pohledů a komiks je uměleckou formou, která dává většinou jen jeden. To chápu. Komentáře však jejich vyznění mohou výrazně narušit, což mi vadilo. Jako kdyby se tvůrci snažili moc vysvětlovat, což je škoda. Ty příběhy mluví samy za sebe, není třeba komentář osoby, která nemůže mít nadhled a nutí vám svou verzi. Tohle je to hlavní, co mi na projektu trochu vadilo. Tvůrci se zde derou příliš do popředí. Ne samotní kreslíři, ale právě ti, co stojí za projektem "Paměť národa".
Více informací najdete na stránkách projektu "
Ještě jsme ve válce".
Komiks "Ještě jsme ve válce" můžete
zakoupit na stránkách nakladatelství Argo.
O projektu "se skoro neví", ale knihy se prodalo více než 6000 výtisků. Kéž by se takto nevědělo o všech komiksech, to by si nakladatelé mnuli ruce. :-)
OdpovědětVymazatTak to jsem rád, že je komiks takto úspěšný. Je pravdou, že může být čistě moje chyba, že jsem si komiksu nevšiml, respektive že mi to chvíli trvalo :-)
OdpovědětVymazatNa základě této informace tedy musím pozměnit svůj názor: Když se vytvoří zajímavý projekt, i v komiksové podobě dokáže oslovit masy. A dokonce i u nás.
OdpovědětVymazatTohle by melo byt povinne v kazde domaci knihovne. A mozna i te skolni...
OdpovědětVymazat