Dostáváme se ke třetímu dílu série "100 nábojů" a je to třetí díl, který je trochu rozporuplný, trochu zavádějící. Skoro by se zdálo, že se nikam neposouváme, ale tohle je jenom zdání, protože tahle série míří kupředu. Sice tu máme jeden příběh, skoro by se chtělo říct, že je uzavřený, ale v sérii "100 nábojů není nic úplně jen vložené jen tak, pro zábavu. Hned při čtení je jasné, že agent Graves a jedna z nových postav mají určitou část minulosti společnou. Co se mezi nimi stalo? Jak se rozdělili? Není zde řečeno všechno, ale dost je naznačeno.
Takže, o čem to vlastně je. Vracíme se do prostředí, které Azzarellovi celkem svědčí - ulice a gangy. No dobře, tohle není přímo moderní gansterka ve smyslu černošských gangů, ale je zde několik náběhů, které mají blízko ke klasickým gansterkám o 30. letech v Chicagu. V hlavní roli máme otce a syna, dva muže, kteří se v podstatě nikdy neviděli. A kdo je dává dohromady? Tak samozřejmě nikdo jiný než agent Graves. Rozjíždí hru, jejíž pravidla jsou jasná. Na první pohled. Myslíme si, že chápeme, o co tady jde, ale ve skutečnosti nám všechno zásadní pořád zůstává skryto, a jediný, kdo pravidla opravdu zná, je jedině agent Graves sám. V závěru nám jasně dokazuje, že my sami za jeho hry vidíme jen ledovec a ani se nám nesní o tom, že bychom v téhle fázi mohli pochopit, o co vlastně jde. Je také pravdou, že Azzarello nám ještě neřeklo všechno základní o organizaci ani o všech lidech, ale ono to přijde, postupně.
Na "Hlasu krve" se mi hodně líbí skutečnost, že některé dílky už začínají zapadat do sebe. Na sérii se ukazuje, že scény, jichž jsme byli svědky v předchozích knihách, skutečně nebyly jen nějaké náhodné scénky ze života kriminálníků, ale mají vliv na celý příběh, který se nám stále ztrácí v mlze. Tak například finální příběh z první knihy, má najednou důsledky v knize třetí. Nic není náhodné a všechno je propojeno do jednoho celku. Zde je vidět, proč je Azzarello tak dobrým scénáristou. Ať nuž je to náhoda, nebo všechno dopodrobna promyšlené, příběh mu skvěle sedí a je konzistentní. Ne každý autor tohle může říct.
Abych nechválil jen Azzarella, chtěl bych se ještě věnovat Rissovi. Když jsem četl "Hlas krve", uvědomil jsem si, že bych přece jen mohl něco víc napsat o Rissových ženách. Jsou neskutečně sexy. Jsou vulgárně sexy. A stojí to za to. Jeho kresba není vůbec mainstreamová, je přesto stejně sexistická, jaký je mainstream. Jeho ženy jsou ale nějakým způsobem lidštější. Krásně se na ně kouká a chlap si prostě řekne, že takovou babu by chtěl. Aspoň na chvíli. A proč ne? Copak chlap nemůže snít? Nevím, jestli je to tou vulgárností, nebo stylem kresby, ale Rissovy ženy se mi prostě líbí. Rád se na ně dívám a budu se těšit na další prsaté krasavice. Je to asi i v tom, jak až téměř karikaturně zdůrazňuje jejich křivky.
 |
| Originální obálka k č. 18 |
"Hlas krve" je celkem útlá knížečka, alespoň proti druhé knize, ale přece jen se dostáváme malinko hlouběji do příběhu a zjišťujeme, že to, co agent Graves rozjíždí, je pořádně velká hra. Můžeme se těšit na to, co přijde dál. A bude to velké. Bude to hodně velké a zatím to bude pořád skvěle drsné. I když se překlad ani omylem nemůže rovnat mluvě originálu, Azzarello je v tomhle šílený génius jazyka, jsem rád, že se překladatel Petr Zenkl nesnaží o nějaké šílené moravské přízvuky apod. Takhle to sice není schopno pokrýt originál a jeho jazykovou stránku, ale raději takto než směšně.
Žádné komentáře:
Okomentovat