Vzhledem k tomu, že jsem se v předchozí recenzi na druhý díl "Leonarda" zabýval trochu scénáristou Bobem de Grootem, je na čase se věnovat Turkovi. Tedy ne nějakému muži turecké národnosti, ale kreslíři, který tvořil právě pod přezdívkou Turk. Pod touto nic neříkající přezdívkou se skrývá Belgičan Philippe Liégeois, který se proslavil především díky spolupráci právě s Bobem de Grootem. Jejich duo bylo na poli humoristického komiksu velmi úspěšné, my máme to štěstí obdivovat zatím pouze "Leonarda". Ale aspoň něco, že? O tom, že je Turk velmi uznávaný kreslíř, svědčí i skutečnost, že v domě, kde se narodil a kde v současnosti funguje hotel, mají plaketu, kde je uvedeno, že toto je rodný Turkův dům. Tohle je pocta, která se nečiní každému a jen to svědčí o tom, že v Belgii si svých autorů váží.
Turkova kresba se vyznačuje lehkou, ale přesnou linkou. Nejsou zde čáry navíc, vše je přesně nalajnované, což je u strojů a různých mechanických udělátek celkem důležité. Rovné linie zde krásně vynikají. Výborné je ale Turkovo ztvárnění postav, kdy jak Leonardo, tak jeho učedník jsou zapamatovatelní. Tohle je u postavy strašně důležité a Turkovi se to podařilo. Leonardo je prototyp starého, šíleného vynálezce, který je schopný udělat pro "vědu" v podstatě cokoli, jeho učeň je zase klasický ňouma, který je líný jako veš a celkem neochotně je nucen k tomu, aby pro vědu skutečně trpěl. "Leonardo" je v tomhle klasicky groteskní a nenechá nebohého učně umřít, ale pěkně ho nechá trpět.
Není to vlastně krásný paradox? Postavičky kreslených seriálů neumírají, ale přežívají i ránu tunovým závažím, aby mohli dostat nafackováno i v dalším díle. A my se jim smějeme. Svět kreslených grotesek je pěkně škodolibý. Proč však ne? Vždyť ona je to pořád sranda, když mají tvůrci nápady a ženou své postavy do zajímavých situací. To se v případě knihy "Kdo to vlastně je?" se tohle děje. Některé příběhy mají neskutečně dobrou pointu a vy si uvědomíte, že za tímhle musejí být lidé, co mají nepřebernou fantazii. Naprosto výborný je v tomhle dvoustránkový příběh "Hyperkoloběžka", kdy vás celostránková pointa doslova uzemní. Na podobném principu je založen i příběh "Přemýšlivý oráč".
Na Leonardovi je vidět, jak je to hravá postava, jak si tvůrci její eskapády užívali a užívají a dovedou to převést i na vás. Komická postava by měla být komická a Leonardo takový skutečně je. Zábavný hrdina, který rozhodně nemá jen dobré vlastnosti, stejně jako je nemá učeň. Jsou protiklady, ale přesto si rozumí. Nebo respektive jsou nuceni si rozumět. Jsou od sebe neodlučitelní, i když tím oba do jisté míry trpí. De Groot a Turk navíc využívají svůj příběh k tomu, aby si dělali srandu nejen z vědy, ale třeba i z komiksů, o čemž je čtyřstránkový "Superučedník". Myslím si, že v téhle knize jsou opět další příběhy, které vás donutí se smát. Ne proto, že byste měli, ale proto, že je to prostě nevázaná zábava, která se ani o nic méně smysluplného nesnaží.
Žádné komentáře:
Okomentovat