Co si budeme povídat, když jsem se na tuhle knihu podíval poprvé, udělala mi obrovskou radost. Je to celkem pěkná bichle a nechybí jí zase tak moc stránek do tří stovek. Tohle je něco, co mám rád, hlavně pokud se to týká série, kterou mám rád. "100 nábojů" je jednou z mých nejoblíbenějších sérií a tahle kniha patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co v celé sérii najdete. I proto tak vysoké hodnocení zrovna čtvrté knihy. Vzhledem k tomu, že kniha je rozdělena do několika samostatných, různě dlouhých příběhů, asi bude lepší se věnovat každému zvlášť. Tak to mám prostě radši.
"Jenom jako" je krátký, jednosešitový příběh, který má ale celkem velký význam pro příběh jako celek. Zde se seznamujeme s novou postavou, která je ale důležitá pro pochopení toho, co a kdo je to Trust, organizace, která se zatím dějem proplétá nezpozorována a možná plně nepochopena. Takhle kniha ale všechno mění. "Jenom jako" je skvělou ukázkou toho, jak je Azzarellův a Rissův svět živý. Sledujeme pana Shepharda a naší novou postavu, jak spolu diskutují na lavičce, ale tvůrci schválně odvádějí naši pozornost někam jinam, k tomu, co se děje kolem. Ty postavy, které jsou hlavními, jsou ve skutečnosti přesunuty do pozadí a Azzarello předvádí to, co mu jde hodně dobře - dialogy. Ty postavy mluví tak, jak většinou lidé mluví. Jsou živé, jsou reálné, jsou skvělé a je vám jedno, že už se s nimi nesetkáte, protože jejich úloha byla splněna. Tohle je svinskej svět a o místo v něm se musí bojovat. Nebo zdechnout.
Přichází na řadu příběh "Ryba smrdí od ocasu". Tenhle příběh je rozdělen do dvou kapitol a Brian Azzarello nám zase jednou vyrazí dech. Už by se skoro dalo říct, že princip kufříku se 100 náboji a pistolí je příliš vyčpělý, ale on na stránkách tohoto příběhu předvádí, že tomu tak vůbec není. Vyprávění, kterého jsme svědky, to není nic tak překvapivého, i když Brian opět ukazuje cit pro postavy, ale ta pointa, ta je prostě výborná. Kdo by byl na vaší fotce, na fotce toho, kdo vám zničil život? Myšlenka kufříku je skvělá a tady je dotažena k dokonalosti.
"Blues Rudého prince" je příběhem, který má tři kapitoly a je možná zatím nejzásadnějším příběhem, který byl doposud v rámci "100 nábojů" vyprávěn. Právě zde se seznámíte se všemi, kdo tvoří Trust a pochopíte jeho smysl, i když k tomu bude sloužit ještě jeden příběh. Hned se k němu dostanu. Azzareloo opět rozehrává dvě dějové linie, i když teď nikoli na jednom místě, jako v případě prvního komiksu "Jenom jako". Sledujeme chlapíka, co děsně rád hraje, ale nejde mu karta. Anebo má prostě jen zpropadenou smůlu. V poslední hře jeho protihráč zvýšil na částku, kterou on prostě nemohl dorovnat, protože tolik neměl. Musel skončit, i když měl skvělé karty. Hank se s tímhle nedokáže snadno smířit, ale netuš, kdo je jeho soupeřem. Tím je Benito Medici, syn jedné z hlav Trustu, vlastně syn možná nejdůležitějšího člena Trustu. A právě tohle je druhá linie. Sněm Trustu v Atlantic City, kde se setkáváme i s ostatními rodinami a lépe se seznamujeme s tím, kdo za vším stojí a jak všechno funguje. Konečně se to trochu začíná rozplétat. A samozřejmě také zamotávat. Nečekejte vysvětlující pointu. Musíte si počkat na další dění. Mimochodem, Megan je neskutečně sexy a spolu s Dizzy jsou to Rissovy nejkrásnější ženy. Nádhera se na ně dívat. A že z Megan tentokrát uvidíme hodně.
"Pan Branch & Historie rodu" je konečně kapitolou, která už jen vysvětluje. Vracíme se do Paříže za panem Branchem, který si koupil společnost na večer, a vzhledem k tomu, že dívka umí jen francouzsky, vypráví ji příběh o rodinách, o Trustu a minutemanech - ne těch od Moora. Po téhle kapitole už budete vědět základ a už si nejspíš dáte dohromady, o co vlastně v celé sérii půjde. "Pan Branch & Historie rodu" je důležitým komiksem ještě proto, že se zde mohli vyřádit i další kreslíři. A nejsou to kreslíři jen tak ledajací. Najdeme tu stránku od lidí, jako jsou Dave Gibbons, Frank Miller, Jim Lee, Tim Bradstreet anebo Lee Bermejo. Jsou zde i další. Tahle kapitola je krásná galerie, kterou si užijete jak po stránce příběhu, tak po stránce kresby.
"Na slovíčko se superstar" je jeden jediný sešit, ale je to možná můj neoblíbenější díl ze všech. Už když jsem ho poprvé četl, tak jsem si ho zamiloval a skvěle jsem si ho pamatoval. Číst ho znovu pro mě byla radost. Proč jsem z něj tak unešený. Azzarello si bere na paškál dvě události, které pohnuly světem. Nejmenuje ani jednu konkrétně, respektive ani jednu osobu, která zemřela, nejmenuje, ale je celkem jasné, o koho jde. Tohle navázání "100 nábojů" na historii, to je prostě paráda, navíc pro mě je to zajímavější ještě tím, že mě tyhle události zajímají. Copak není něco lákavého na tajemných úmrtích významných lidí? Když tenhle příběh čtu, tak mi vždycky v hlavě hrají Paul Simon a Art Garfunkel a jejich "Mrs. Robinson".
A jsme na samém konci. Před námi už je jen třísešitový příběh "Kontrabandolero", který nás zase vrací pěkně ke zločinům mezi obyčejné zločince, tentokrát překupníky. Jenže se do toho zapletou i Dizzy a pan Shephard a je jasné, že tady něco nesedí, že půjde o něco většího. Azzarello v tomhle komiksu, hlavně pointou, ukazuje smysl pro humor a také pro to, abyste se těšili na další díl. Konec tohoto příběhu je otevřený, respektive nedořešený, ale když už "100 nábojů" znáte, víte, co asi bude následovat. Jak zní to kouzelné slůvko? Není to něco jako Chorvatsko v angličtině? Nebo tak něco podobného. Postavy jsou více méně již rozvrženy a záleží jen na tom, kdy dojde ke skutečné konfrontaci. Tohle pochodování kolem a plánování, to je ale také paráda.
"100 nábojů: Rozčtvrcený zítřek" je silnou sbírkou hlavně proto, že jednotlivé příběhy fungují samostatně, ale také jako celek. Odhalíte zde základní kostru příběhu a toho, co vedlo k událostem, které postavy prožívají v současnosti. Ještě ale netušíte, kam až to všechno povede. Azzarello je v tomhle prostě dobrý. Prozradí vám dost, ale ne tolik, aby vás to přestalo bavit. Pořád dokáže přijít s něčím novým a přiměje vás k fascinaci nad každým novým příběhem.
Žádné komentáře:
Okomentovat