V předchozí recenzi na komiks "Černí šmoulové" jsme se dověděli, že se jednalo o naprosto zásadní sešit. Kromě toho, že to byl první samostatný sešit pro Šmouly, zároveň se jednalo o sešit, kde se poprvé objevil Gargamel. V České republice sice sešit vyšel až v roce 2013, ale to nevadí. Hlavně, že vyšel. Podobně je to i se sešitem "Šmoulinka", který vyšel jako třetí, a to v roce 1967. Jedná se o zásadní příběh proto, že se zde poprvé objevuje jediná dívčí zástupkyně Šmoulů - titulní Šmoulinka. A myslím, že pro mnohé neznalce komiksové předlohy, případně o lidi, co se o postavy zajímají jen povrchně, může být celkem překvapením, že tahle roztomilá blondýnka je dílem Gargamela. Na druhou stranu, jak se říká, za vším hledej ženu. A přesně tohle si řekl i Gargamel sám.
Na konci prvního sešitu přísahal Šmoulům pomstu a přísahal ji ještě mnohokrát později. Právě Šmoulinka má být jednou z cest, jak se pomstít. Gargamel si řekl, jak vkrást mezi Šmouly svár, vztek, nepřátelství, a napadla ho jediná odpověď. Strčí mezi ne ženu. Ano, je to nekorektní, je to ošklivé vůči ženám, ale přitom je to ve šmoulím světě určeném hlavně pro děti, skvělá myšlenka. No co, rodiče určitě budou schopní vysvětlit, že ženské nejsou tak hrozné, navíc i Šmoulinka sama ukazuje, že není zrovna vhodným nástrojem pomsty. Když už nic jiného, tak se jí ale daří vytvořit ve vesničce pořádný rozruch, z čehož Taťka Šmoula rozhodně nemá radost, zvláště v době, kdy se staví přehrada.
Peyo si celkem rychle uvědomil, že Šmoulové mají ve své vesničce určitý nedostatek, a to nedostatek žen. Všichni Šmoulové jsou jasně maskulinní, což je do jisté míry, především po příběhové rovině, omezující. Navíc samozřejmě vyvstávají otázky, jak se vlastně rozmnožují. Se Šmoulinkou tyhle otázky částečně padají, i když ne úplně. Vzhledem k tomu, že sešity ještě neznám tak dobře, nebudu se pouštět do nějakých divokých teorií a případně se k problematice rozmnožování Šmoulů vyjádřím někdy jindy. Šmoulinka nádherně odhaluje to, jací vlastně Šmoulové jsou a je to ten správný katalyzátor. Konec příběhu rozhodně není happy end, alespoň ne úplně, na druhou stranu je zde krásná pomsta ze strany Šmoulů na Gargamelovi. Povedené, zábavné.
Příběh "Šmoulinka" není v albu osamocený, je doplněn ještě příběhem "Šmoulí hlad". Tento příběh nebyl primárně vytvořen pro tento sešit, vyšel již v roce 1961 jako součást magazínu "Spirou", konkrétně jeho čísla 1235. Peyo postavil Šmouly - bez Šmoulinky - před pořádný problém. Musejí se vyrovnat s tím, že jim na zimu shořely všechny zásoby jídla. Rozhodně to není námět pro zábavnou pohádku, ale spíše pro psychologický thriller, což se tak trochu i děje. Přesto Peyo psychologické strádání dokáže prezentovat a je to zajímavé počtení. Tenhle příběh je navíc specifický i tím, že poznáváme nové lokace a navíc se zde objevuje i jiný člověk - většinou se musíme spokojit jen s postavou Gargamela. I když ten v tomhle kratším komiksu chybí, rozhodně nemusíme truchlit, protože Peyo především ukazuje, jak skvělý smysl pro příběh a zápletku měl. Ty příběhy jsou výborné, sem tam dokonce i s neočekávaným průběhem, a to se i po padesáti letech hodně cení. Navíc tady ani není tolik šmoulismů. O nich zase jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat