Brian Azzarello ví, že když píše dlouhou sérii, jakou "100 nábojů" jednoznačně je, musí udržet čtenářovu pozornost, než dojde na samotné vyvrcholení. Byla by škoda, kdyby čtenáře nudil, a tak se rozhodl, že bude přicházet s novými styk příběhů, bude se na ně dívat trochu jinak, a tím čtenářovi dá jasně najevo, že "100 nábojů" je skutečně něco, co jen tak nečtete, něco, co je promyšlené, ale nedrží se nutně zajetých kolejí. V tomhle případě se například nutně nedrží klasického vypravěčského schématu. To se projevilo v tom, že od moderní gangsterky a moderního noir, se překročilo ke klasickému noir.
V hlavní roli máme muže, klasickou hlavní postavu noir filmů. Je to ostřílený chlapík, co má suchý smysl pro humor. Na ženské se dívá, jen když stojí za to, a právě s těmi se dostává nejčastěji do kontaktu. Takové chtějí, aby pro ně pracoval. Tenhle chlápek je totiž povětšinou soukromé očko, které má problémy s alkoholem, a rozhodně to není chlápek, který by pokaždé vycházel ze soubojů vítězně. Milo Garret je chlap, který z jednoho souboje nevyšel nejlépe. Byl to souboj s čelním sklem, které mu na nějakou dobu schovalo obličej do obvazů. A takového Mila poznáváme a s takovým procházíme většinu příběhu "Nezabiješ". Je to klasická cynická postava, která je však zasazena do světa "100 nábojů", do světa minutemanů a Trustu.
Milo Garret není postavou úplně novou. Už jsme se s ním setkali v předchozí knize "Rozčtvrcený zítřek", kde byl součástí příběhu "Na slovíčko se superstar" Právě jemu agent Graves přinesl kufřík se 100 náboji a pistoli s důkazy, které mohl použít. Milo se ale sám zapletl do celkem problémové situace, kdy případ, který vyšetřuje, ho nejen málem stál život, ale mohl by ho stát i příčetnost. Na scéně se totiž objevuje staré známé slovo "Croatoa". Milo není tím, kým se na první pohled zdá, což je v sérii "100 nábojů" naprosto běžné, a je jasné, že má minulost, která ho spojuje s agentem Gravesem a s dalšími minutemany. Jak asi zapadá do celé hry?
Vzhledem k tomu, že Azzarello zvolil specifický styl vyprávění, kniha obsahuje jen jeden příběh, který je uzavřený. V podstatě se nezpronevěřil žánru za žádnou cenu, což nakonec vedlo i k tomu, že Megan Dietrichová je zde trochu jiná, než jsme na ni zvyklí. Ale ženy v noirových příbězích a klasických detektivkách, musejí být bezbranné. Přesně takovou zde Megan je. Bezbranná a smrtelně nádherná. A není jediná. Je zde ještě Echo Memoria, postava až s příliš metaforickým jménem, která je neméně krásná. Tyhle krásné ženy se většinou dostávají do kontaktu s nějakými hnusáky, což jim přináší problémy. Eduardo Risso opět ukazuje, jak skvělý je ve chvíli, kdy má kreslit krásné ženy. V jeho provedení jsou skutečně noirové. Krásné a nebezpečné.
Brian Azzarello spolu s Eduardem Rissem v rámci své skvělé série vytvořily příběh, který je snad téměř dokonalý. Jen ten jeden prvek, že se spíše držely žánru, než svého příběhu, z něj dělá knihu, která si úplně nezaslouží 100 %. Miluji ale noirovou poetiku. Má v sobě něco temně nádherného. Asi nebudu jediný, kdo má tyhle příběhy rád. Milo Garret je skvěle zvolenou a skvěle napsanou postavou a je dobře, že tenhle příběh vyšel osamocený. Jinak by to ani moc nedávalo smysl. Po čtvrtém díle je to další trefa do černého, která z téhle série dělá vrchol komiksové kriminální tvorby.
Žádné komentáře:
Okomentovat