V knize "Posmrtné blues" nás čeká jeden hodně dlouhý příběh, celých osm sešitů, a jedna kapitola speciální. Tou speciální kapitolou je samozřejmě kapitola padesátá, která byla záminkou proto, aby byl vydán trochu rozsáhlejší příběh v jednom sešitu. A tak se můžeme těšit na to, že díky padesátému dílu se zase hlouběji podíváme do života Trustu, respektive toho, co je vlastně tahle organizace zač. Kniha je vlastně docela špalek a slibuje to, že se konečně něco stane. A že se něco opravdu stane. Tohle není jen takové vyčkávání, tady se zase jednou jede na plno.
"Dej nám vládu" je onen padesátý díl série "100 nábojů", díl, který nás seznamuje s postavou Victora. Na první pohled je patrné, že je to někdo důležitý, velmi záhy zjistíme, že je to někdo enormně významný v plánech samotného Gravese. Eduardo Risso má dar pro to, aby dokázal nakreslit charismatické chlápky, a to takové chlápky, kteří se sobě navzájem rozhodně nepodobají. Victor má malinko něco z Shepherda, ale ten jeho baloňák si stejně s nikým jiným nespletete. Victorův příběh je trochu vytržený z kontextu, ale my si hodně rychle uvědomíme, že to je pouze první dojem, protože všechno zapadá dohromady naprosto dokonale. Trochu překvapí vyprávění, které nás zavádí na přelom středověku a novověku, ale když tohle kousnete, pak už vás čeká jen skvělá jízda.
Na co je ale především v téhle knize zaměřeno, to je příběh "Wylie běží za vúdú". Jak říkám jedná se o příběh rozdělený do osmi sešitů, a to i přesto, že číslo 58 je nazváno jinak, "Není kouře", což z něj dělá osamostatněný sešit, jsou zde dozvuky toho, co se stalo v předchozím rozsáhlém příběhu. Znovu se setkáváme s budižkničemou Wyliem, který už nedělá na benzínové pumpě, ale je v New Orleans, aby sejmul Shepherda. Setkáváme se s oběma právě ve chvíli, kdy je Shepherd přivázaný k židli a Wylie nad ním, se zbraní. V podstatě jenom stačí, aby zmáčknul spoušť. Z nějakého důvodu to zatím neudělal.
Wylie dostal od Gravese kufřík, kde byla práv Shepherdova tvář jako tvář toho, kdo může za jeho problémy. Wylie se vydal do města blues, do New Orleans, aby svůj úkol dokončil, ale ukázalo se, že nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. A co je ve světě "100 nábojů" jednoduché? Co však musím vyzdvihnout je skutečnost, že Azzarello zase jednou dokázal něco neskutečného - vyzdvihnul město v jeho skutečné podobě. Jako kdybyste se opravdu ocitli v New Orleans takovém, jaký ho znáte minimálně z filmů - baráčky s dlouhými ochozy, kde můžete sledovat Mardi Gras, když se koná, hospody a muzikanti, kteří mají prostě dar, i když se jedná o ty nejpodivnější existence. Tady nikdo nic neřeší, tady panuje strašná pohoda. Jen je problém, že můžete být fetka, anebo mrtvá fetka.
Na tomto příběhu je zároveň krásné, že máte pocit sledování jen toho, jak se dál vyvíjí vztah mezi jednotlivými postavami. To samozřejmě platí, ale Azzarello ukazuje, jak je skvělým vypravěčem a dokáže opět překvapit. Najednou si zase jednou uvědomíte, že ten svět je vážně pořádně hnusné místo a že se zde může dít cokoli. A vůbec nevadí, že je všechno vyprávěno v retrospektivě, která může být v některých případech trochu matoucí. Azzarello svoje řemeslo zvládá, ale hlavně má zmáknuté zápletky a to, kam chce děj celé série směřovat.
Před námi tak stojí další šperk téhle série, rozsáhlý příběh, který probouzí hned několik minutemanů, ale hlavně toho, který je vážně dobrý s bouchačkou. Tohle je prostě postava, kterou si můžete celkem snadno zamilovat. "Posmrtné blues" je skvěle vystavěnou knihou a jako kdybyste s posledními stránkami skutečně slyšeli trumpetu, která po velkém finále náhle odumírá. Azzarello udělal pořádný zvrat, což se mu vydařilo, a čtenář tak může alespoň napjatě očekávat, co přijde dál a jak se jednotlivé postavy na šachovnici rozmístí Jak to tak vypadá, jejich místa jsou naznačena, ale ještě nedošlo k rošádě. Je pořád na co se těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat