Vzhledem k tomu, že se snažím o to psát recenze na jednotlivé šmouly podle toho, jaká byla jejich chronologie v původním francouzském vydání a zároveň mi také ještě nějaké sešity, co již vyšly, chybí, je tohle moje první setkání se sešitem, který již nevytvořil Peyo, ale umělci, kteří se rozhodli, že budou v odkazu tohoto umělce pokračovat. Peyo zemřel v roce 1992, ale "Šmoula reportér" je komiks, který vychází až v roce 2003. Scenáristicky se na něm podílel Thierry Culliford, Peyův syn. Takže ano, šmoulové samozřejmě zůstali v rodině. Thierry se stal vedoucím kreativního oddělení a Peyova dcera Véronique zase ředitelkou merchandisingu, který je, očividně, v současné době opět na vzestupu. I když jsou celkem šmejdské, tak hollywoodské filmy pomáhají.
"Šmoula reportér" je po delší době - opět z pohledu toho, jak píši jednotlivé recenze - delším příběhem. V sešitu totiž najdete jen tento titulní příběh. Setkáváme se tedy s postavou Šmouly reportéra, do které se scénáristům podařilo transformovat všechna pozitiva, ale hlavně negativa tisku. Tohle se mi na tomto komiksu líbí nejvíce, protože v první řadě zůstal příjemně kritickým. A tak i dětský komiks má zajímavý přesah, což pravda není zase nic tak neobvyklého, ale ne vždy se to podaří vměstnat do příběhu, který má smysl. Tvůrci "Šmouly reportéra" navíc zůstávají věrni světu, který jim Peyo zanechal, nijak výrazně ho nemění, ale ani na něj nezapomínají. To říkám hlavně proto, že dojde i na Gargamela, i když jeho přítomnost vskutku není až tak zásadní. To nejdůležitější se totiž děje přímo ve vesničce.
Šmoula reportér je svědkem události, která je později jeho aktérem vyprávěna trochu jinak, než se ve skutečnosti stala. To vede k tomu, že se Šmoula reportér rozhodne, že je načase, aby tuto neobjektivitu někdo napravil. A tak se Šmoula reportér za souhlasu Taťky Šmouly stává místním hlasatelem pravdy. Nejprve má jen návěstí, ale rychle se rozhodne pro noviny. Takže nejen, že sledujeme to, jak se vyvíjí postavení novináře, sledujeme v rychlosti i vývoj knihtisku. Samozřejmě, že pravda nesedí každému, a tak jsou i hlasy proti. Postupně si šmoulové na zprávy zvykají a už je to moc nezajímá. Je třeba přijít se zajímavými tématy. Vzniká bulvár a s ním se objevuje i paparazzo. Co je pak pravda? Kde se vlastně schovává? Chtějí vůbec lidé slyšet pravdu? Ne, "Šmoulové" samozřejmě nedávají zásadní odpovědi na tyto otázky, ale už jen to, že se na ně zaměřují, je příjemné. Hlavně tedy pro dospělejší čtenáře.
Líbí se mi, že se jedná o delší příběh, který se točí okolo jednoho tématu, posouvá ho a dostává se i k zakončení, které je ve správném duchu. Pro děti je tenhle příběh více jak vhodný, i když to téma je celkem dospělé. Proč to dětem nepodávat už v jejich nízkém věku, navíc ve formě, která je jim přístupná? Přece jen jsou to šmoulové, kteří jsou pořád stejně kreslení. Myslím si, že dětský příběh obecně, nejen komiks, by měl sloužit k určité formě osvěty, což se v tomhle případě děje. Je to dobře. Příběh baví až do konce, a i když zde není nějaké velké překvapení, má smysl. To je důležité. Charaktery šmoulů tak nabývají na významu a už to není jen obyčejná karikatura.
Žádné komentáře:
Okomentovat