Myslím, že by vás mohlo trochu překvapit, že hodnocení, které jsem dal téhle knize, je relativně nízké. Jedná se však o hodnocení zasloužené. Ne proto, že by najednou byla série "Peanuts" tak špatnou, ale je to spíš dáno tím, jaký byl zvolen výběr komiksů. Petr Onufer se zaměřil na to, že stripy sbírá tematicky. V první knize "Svět podle Snoopyho" si vzal za úkol zaměřit se na pořádné seznámení s celou partou "Peanuts", v knize "Láska podle Snoopy", jak název celkem jasně napovídá, se zaměřil na téma lásky. No a podle toho je možné odvodit i to, co řeší kniha "Můj ty smutku!". Ano, "Peanuts" jsou obecně celkem přemýšlivým, depresivním komiksem, ale to, co je kondenzováno v knize "Můj ty smutku!" je přece jen možná moc. Nebo málo?
Kniha "Můj ty smutku!" je nostalgická až depresivní. Řeší se v ní to, jak je člověk slabým tvorem, jak neustále selhává. A že Charlie Brown a jeho parta selhávají pořád. Charlie Brown selhává ve všem. Lucy selhává v tom, aby se do ní Schroeder zamiloval, Linus selhává jako bratr, protože hladí ptáky po hlavě, Patty zase celkem úspěšně selhává ve škole. Každý v něčem selhává a vy se v těch postavách snadno vidíte. Vždyť kolikrát jste chtěli oslovit tu dívku, ale nakonec jste se na to vykašlali? Kolikrát jste chtěli něco udělat, ale nakonec jste to vzdali, protože jste si říkali, že to stejně nemá cenu? Nejste dost dobří na to, aby se vám to povedlo. Myslím, že tohle potkalo každého z nás. V případě knihy "Můj ty smutku!" je tohle neskutečně nahuštěné.
Ano, trochu pomáhá, když vidíte, že ty postavy, i když jsou vážně zdeptané, i když se utápějí v depresi, tak pořád jdou dál. Pozastavují se nad tím, jak je všechno špatně, pozastavují se nad existencí a jejím smyslem, ale v žádném případě to neznamená, že by toho prostě nechaly, že by se vzdaly. Nevzdávají se. A to je krása. I když se vážně cítíme pod psa, ani my se nesmíme vzdát. Ne proto, že bychom byli za slabochy, ale prostě proto, že stojí za to žít. I když vás přepadávají představy, které ze všeho činí něco hnusného, náročného, nepřekonatelného, pořád má smysl se otřepat a jít dál. Krásně je to popsáno v životopise autora, který je uveden na začátku knihy. Charles M. Schulz se nevzdával a svůj milovaný strip kreslil v podstatě až do konce života, dokud mu to zdraví dovolilo. Kreslil ho i s Parkinsonovou chorobou, což se projevilo na roztřesenější lince, ale až skutečně těžká nemoc a následná smrt mohly za to, že přestal tvořit. Tohle je něco úžasného.
Charles M. Schulz byl asi celkem podivín a z životopisu je zřejmé, že to s ním nikdo neměl jednoduché, ale na jeho tvorbě je prostě uhrančivé to, jak jí věnoval maximum svého času a úsilí. Promítal se do svých postav, což ještě podtrhuje smysl jeho tvorby. Stejně tak se do ní promítala i společnost a její znechucení z ní. Ano, "Peanuts" jsou také existenciálním stripem. A teď konečně k tomu, proč jsem snížil hodnocení, oproti předchozím knihám. "Můj ty smutku!" je celkem depresivní sbírka, ale na druhou stranu, pořád je zde ona potřebná lehkost. Co je ale na první pohled patrné, to jsou opakující se témata, případně i opakující se scény, které už po několikáté nejsou řešeny příliš zajímavě, a to ani zábavně, ani jinak. Jistě, ty pointy jsou pokaždé trochu jiné, ale máte pocit, že při téhle struktuře vybraných stripů podle tématu, najednou dostáváte něco, co zas tolik nápadů nemá. Přitom jsou "Peanuts" strašně bohatou sérií. Snad nám to další knihy potvrdí.
Žádné komentáře:
Okomentovat