Po knize "
Šupito presto" jsem se pustil i do druhé knihy, kterou má na svědomí Bruno Heitz a jejíž hlavní postavou je krtčí babička Lojzička. První kniha "
Lojzička, krtčí babička: Šupito presto" nás s hlavní postavou nijak široce neseznamovala, v podstatě nás rovnou šoupla do dění. Nejinak je tomu i v knize druhé. Bruno Heitz je primárně autorem pro děti a pro ně vytváří své knihy. "Lojzička, krtčí babička" je jen jednou z jeho sérií, na druhou stranu se jedná o sérii, která je již celkem rozsáhlá. Pokud mě moje znalosti francouzštiny nezklamaly, tak zatím by mělo být vydáno deset knih, kdy nejnovější je letošního data. Pokud by se série dobře prodávala, má Albatros ještě co vydávat. Zatím to však nijak závratně nevypadá.
Podobně jako druhá kniha, i první kniha se zaměřuje na celkem dobrodružný příběh, což je v hezkém kontrastu s tím, že Lojzička je poměrně stará krtčice a už by si zasloužila spíš houpací křeslo než nějaké akční scény. V tomhle je ale Bruno Heitz trochu specifický. Snaží se neobvyklé postavy vkládat do neobvyklých příběhů. Stará krtčice by normálně byla spíše vypravěčkou nějakých příběhů, nikoli jejich přímou aktérkou, která se velmi často ocitá v ohrožení. Tohle je prvek, který se Heitzovi musí přičíst k dobru, protože tím jeho komiks vyniká a zaslouží si nadprůměrné hodnocení. Druhý prvek, který tenhle díl posouvá o něco výše, než díl první, je imaginace, která je zde zajímavější a je využita i pro popis prostředí a pro příběh samotný.
Lojzička se jde podívat na výstavu místního umělce veverčáka Kašpara, který žije nedaleko skládky a právě zde si shání věci pro své umělecké sochy - ve skutečnosti nic neobvyklého. Vernisáž je trochu únavná, a tak si Lojzička odpočine v jednom exponátu, kterým je bota aranžovaná jako sardinka. Odtud také název. Expresní pak proto, že se sardinka stane úlovkem dotěrného ptáka. A tak se i krtčice vydává na pouť, která má celkem klasické vyústění, ale než se k němu dostanete, je možné děti celkem dobře zabavit. Jak říkám, komiksy jsou akční, jsou zde prvky, které posouvají děj dál a navíc ukazují, že jde dětský komiks dělat trochu jinak. Ne moc, ale prvky originality je přece jen možné najít.
Lojzička je hezkou postavou nejen v tom smyslu, že prožívá na svůj věk až příliš adrenalinová dobrodružství, ale také v tom, že ona je hybatelem děje. Nikoli proto, že by se jednalo o postavu, co má jen dobré vlastnosti, ale i proto, že se jedná o postavu s vlastnostmi trochu negativnějšími. Je všetečná, zvědavá, nedělá si hlavu z toho, jak se chová, prostě si jde svou cestou. Je v tom něco, co komiks skutečně vyčleňuje, dělá z něj zajímavé dílko, ale nikoli natolik, aby se jednalo o něco, co vaše dítě musí mít. Vliv na dospělého čtenáře pak bude ještě o něco menší.
Žádné komentáře:
Okomentovat