Pokud to není moje úplně nejoblíbenější souborná kniha "Peanuts" stripů, která u nás vyšla, tak se o toto místo dělí hned s knihou první. Je to dáno tím, že škola sama o sobě je poměrně široké téma a dají se sem zahrnout skutečně různorodé stripy, a to případně i ty, které se již objevily v předchozích knihách, jež jsem měl to štěstí číst. Například "Láska podle Snoopyho" se zabývala i tím, jak je možné se zamilovat do školní budovy. Tohle by byly stripy, které by se skvěle vyjímaly i ve sborníku "Snoopy po škole", který místy ukazuje skutečně stripy skvělé, a i když se hodně opakují, tak například stripy s Patty jsou chvílemi naprosto dokonalé. Jednou mě natolik odrovnaly, že jsem musel se čtením přestat a počkat, až se dosměji, protože to prostě nechtělo přestat.
Tenhle sborník skutečně považuji za jeden z nejlépe organizovaných, i když se jedná o stejný systém jako v případě předchozích sborníků. Petr Onufer si zvolil téma a z toho vycházel. Docela by mě zajímalo, jak jeho práce postupovala, zda to bylo skutečně vlastní investigativní pátrání všemi ročníky, anebo existuje archiv, kde jsou jednotlivé stripy nějak otagovány a zas tak komplikované toto sbírání nebylo. Ať už byla metoda jakákoli, podařilo se vybrat skutečně skvěle a u většiny stripů budete mít pocit, že vám mluví z duše. A je celkem jedno, jestli jste měli nebo máte ke škole kladný či záporný vztah. V těch stripech pokaždé něco najdete, protože jednoduše vycházejí ze života. Schulz jen přidal svůj krásně depresivní styl, který vám buď sedne od začátku, anebo nejspíš vůbec.
Když se řekne škola, co si představíte vy? Já většinou poměrně příjemné chvíle, které jsem strávil s kamarády. V některých případech se jedná o tak skvělé historky, že se o ně rád dělím, když si sednu s přáteli, kteří jsou už většinou noví a nic z toho nemohli zažít. Jenže když si na tuhle otázku odpovídal Schulz, jako kdyby mu vyšla jedna jediná možná odpověď: Zklamání. Zklamání ze sebe samého, které je doplněno o deprese, strádání a nulovou sebedůvěru. Smíření s tím, že nic nefunguje tak, jak by mělo, ale zároveň snaha v tom dál pokračovat, i když se zdá, že je neúspěch prostě daný a neměnný. Komiksu překvapivě pomáhá, že děti nerostou, ale rok co rok se vracejí do stejné třídy. Více méně. Sestra Charlieho Browna, Sally, je ve školce, a pak se dostává do školy, aby z toho mohla být řádně deprimována.
V minulých recenzích jsem se tomu moc nevěnoval, ale pokud se kresby týká, je vidět - díky tomu že se jedná o souborné vydání, které mapuje 40 let tvorby komiksu - jak se kresba měnila. Je to dáno tím, že se Schulz nejprve vykresloval, ale později také tím, že se u něj projevovala jeho nemoc. V poslední dekádě, tedy v 90. letech, je možné objevit i jednopanelové stripy, dvoupanelové stripy, což pro předchozí tvorbu rozhodně obvyklé nebylo. Jako kdyby se Schulz snažil své denní pracovní vytížení trochu zmírnit, protože s Parkinsonovou chorobou už jednoznačně nebylo jednoduché pokračovat stejně jako dřív. Vedlo to ale k tomu, že se tak Schulzovi otevřely nové možnosti, jak přistoupit ke vtipu, což je hlavně na dvoupanelových stripech patrné - kreslí je mnohdy stejně, ale daří se mu variovat s textem a pokaždé přijít s jinou myšlenkou. Nebo alespoň většinou. V knize "Můj ty smutku" toho ale bylo tolik, až jste si všimli, jak vyčerpané ty pointy někdy jsou. Tady, v menším množství, to funguje lépe. Jak říkám, tohle je pro mě jedna z nejlepších knih "Peanuts" ve formátu, jak u nás vyšly. Ke škole se všichni rádi vracíme a tohle je forma, která stojí za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat