Pokud si to dobře pamatuji, tak "Legendy v exilu" jsem četl poprvé velmi brzy poté, co byly vydány nakladatelstvím Netopejr. To vydalo ještě druhý díl, ale na nějakou dobu se série odmlčela, dokud se jí nechopilo nakladatelství Crew, které zajišťuje, že tahle skvělá série dál vychází. Když jsem "Legendy v exilu" četl poprvé, líbily se mi, celá série mě nadchla, také proto, že ještě nebylo tolik jiných děl, hlavně seriálů a knih, které se věnují pohádkovému světu a jeho spojení se světem moderním, případně pojímají pohádky jinak. Ve filmu je to také běžná praxe. Bill Willingham ukázal, že tohle je látka, která lidi zajímá. Jenže jak to tak dopadá, když je něčeho moc...
Jenže "Mýty" stály na začátku tohohle obnoveného zájmu o moderní provedení pohádek, a když jsem se k této první knize vrátil, konečně jsem si dokázal naplno uvědomit, jak moc geniální tohle dílo vlastně je. Bill Willingham vychází z celkem jednoduchého nápadu. Rozhodl se dát dohromady pohádkové postavy, které se na první pohled neznají, ale na druhý pohled je možné mezi nimi hledat spojitosti. Princ, který se objevuje v různých pohádkách, vždycky dostane svou princeznu. Co když je to pořád ten samý princ? To by pak znamenalo, že je celkem kurevník, protože pořád spí s jinou princeznou. To by ale celkem dost vypovídalo o jeho charakteru. Vlastně je to ve skutečnosti pořádný šmejd. A co když jsou některé princezny sestry? To by byl teprve zvrat.
Přesně z toho vycházel Bill Willingham, když se rozhodl, že začne tvořit "Mýty". Vlka znáte z více pohádek, nejznámější jsou pak dvě - "O červené Karkulce" a "O třech prasátkách". Co když to i v tomhle případě je ten samý vlk? Jak to, že má tak silný dech, že může odfouknout celé domečky? Kde pak tu sílu vzal? Ony to jsou celkem jednoduché nápady, ale zamyslet se nad nimi, přijít s nimi a pak skutečně dát dohromady všechny možné pohádkové postavy, to je něco, co nezvládne každý. V "Mýtech" se ale mohou potkávat postavy jako Baba Jaga, Pinocchio anebo jedno z Prasátek. Samozřejmě, je postav mnohem víc (a ve druhém díle dojde i na zbylá dvě Prasátka), protože těch pohádek je skutečně obrovské množství.
Bill Willingham se v první knize vydal cestou detektivky, kdy nejen, že nám skvělým způsobem dokáže představit jednotlivé hrdiny, zákonitosti světa, řekne nám, že došlo k děsivým událostem, válkám, které je vyhnaly do našeho světa, kde musejí žít v utajení. To také vede k tomu, že jsou vlastně dvě pohádkové komunity v našem světě. V jedné, přímo v New Yorku, žije ta skupina, jejíž členové vypadají jako lidé, anebo se v lidi dokáží proměnit. Na Farmě, o které nám více poví druhá kniha, jsou pak umístěny mýty, které nemají lidskou podobu, nemohou si ji dovolit zaplatit, anebo ani nechtějí. Komunity mají co dělat pro to, aby se o nich nevědělo, ale mají problémy i ve svém středu.
Jak jsem řekl, jedná se primárně o detektivní příběh, kdy je potřeba vyřešit vraždu. Ano, došlo k vraždě, a to velmi krvavé. Obětí není nikdo jiný než Šípková Růženka, která je zároveň sestrou Sněhurky, jež sice není starostka, ale má pod palcem chod Mýtova. Policejní složky tvoří Vlk, tedy Wolfi, jenž si právě na tomhle případu udělá kariéru a ukáže svoje schopnosti. Bill Willingham teprve rozjíždí svou hru, jen nám lehce představuje, co jeho svět mýtů může obsahovat. Detektivní příběh je zde podán podle tradičních zákonitostí žánru, navíc je podpořen úžasnou mytologií, která je už v tomto díle neskutečně rozsáhlá a dovíme se základní pravidla. To je ještě podtrženo prozaickým příběhem, který je na konci knihy. Propojení našeho světa s tím pohádkovým bude ještě silnější, jak nám ukázaly další díly. Už ale tenhle začátek je skvělou ukázkou toho, co bylo a bude vytvořeno.
Žádné komentáře:
Okomentovat