"Zabil jsem Adolfa Hitlera" je název, který je rozhodně na první pohled docela slibný. Co asi čekat od takového komiksu, který má navíc specifickou kresbu Jasona, s nímž jsme se na našem trhu poprvé seznámili prostřednictvím komiksu "Pšššt!" (časem přibude recenze i na tento jeho komiks)? Hned obálka komiksu "Zabil jsem Adolfa Hitlera" ukazuje, v čem je Jasonova síla. Tou je zjednodušená a stylizovaná kresba, která se vyžívá především ve zvířatech. Co ti Norové na těch zvířatech vlastně mají? Ač je komiks "Zabil jsem Adolfa Hitlera" dílem norského autora, byl publikován ve francouzštině, protože Jason (vlastním jménem John Arne Sæterøy) ve Francii žije od roku 2007.
Jason je autor, který vás dokáže zaujmout, a to právě svým minimalismem. Ten se projevuje nejen v kresbě ale také ve způsobu vyprávění. Místo toho, aby používal mnoho textu, volí i prázdné panely, tedy prázdné ve smyslu absence textu. Uvědomuje si, že panely někdy mluví sami za sebe a že slova jsou prostě nadbytečná. Pokaždé, když tohle v komiksu vidím, řeknu si, že se jedná o autora, který pochopil, jak komiks funguje. Ví, že slova prostě někdy nejsou potřeba. Čtenář se pak aspoň může víc věnovat tomu, co na panelech skutečně je a ne je pouze přehlížet v domnění, že text řekne všechno.
Když jsem řekl, že Jasonova kresba je minimalistická, není to tak úplně pravda, jsou autoři, kteří jsou ještě schematičtější, ještě střídmější. Jason ale dokáže přesně vystihnout tvar nějakého předmětu, a to na základě čistých linek, které jsou až geometricky přesné, což z celého komiksu působí specifickým dojmem, protože každá část panelu, jako kdyby byla přesně vyměřená. Vypadá to malinko sterilně, ale jeho postavy jsou přesto rozpohybované. Co víc, ony také přesně vyjadřují emoce, a to v podstatě jen posunutím jedné čáry, jiným sklonem, natočením hlavy, apod. Jason ve své stylu dosáhl naprostého mistrovství.
Co se mu povedlo méně, to je příběh. On sám o sobě není špatný, a když se jím nebudete zabývat více, zůstane i skvělým. Jenže si nezvolil jednoduché téma. Poslal nás do světa, kde existují nájemní vrazi a jedná se o službu poměrně standardní. Prostě zajdete do kanceláře, případně si počkáte v čekárně, a pak necháte odpravit člověka, kterého nemáte rádi. Funguje to. Jsou v tom výborné emoce. Jenže pak se do toho přidává ještě cestování v čase, což je problém. Kauzalita je pořádná bestie a není jednoduché s ní vyjít, což Jason jasně dokazuje tím, že ji ignoruje. Jeho postavy si pamatují to, co by si pamatovat neměly, protože se to ve skutečnosti nestalo, respektive se to stalo v době před tím, než došlo ke změně událostí.
Jak říkám, kauzalita je mrcha a napsat dobrý příběh obsahující prvek cestování v čase není vůbec jednoduché. Jason to úplně nezvládl a spíš se soustředil na to, jak komiks nakonec celkově vyzní, jaké bude emotivní působení na čtenáře. To je s poslední scénou silné. Ty emoce zde jsou, to se nemůže Jasonovi vzít. Trochu překvapivé je, že kniha byla provedena v pevných deskách, ještě s přebalem. Neříkám, že by si to komiks nezasloužil, ale překladový komiks by se přece jen měl vydávat v měkčí vazbě a s lepší cenou. Tenhle příběh, i přes své chyby, však stojí za to, a je to ukázka toho, že i trochu netradiční a nemainstreamová kresba může mít co vyprávět.
Žádné komentáře:
Okomentovat