V poslední době jsem četl několik kvalitních komiksů, které se vracejí k pověstem nebo dějinám českých zemí. "
Husité" jsou zajímavé spojení textu a ilustrace i komiksu, kdy je hodně zaměřeno na podání a hlavně na příběh, kterým se prezentují dějiny. Jedná se o specifický přístup, který není rozhodně tradiční, ale který je zajímavý. "
Obrázky z českých dějin a pověstí" jsou pak v podstatě komiksovou pokladnicí dějin a pověstí prezentovaných pro děti. Právě druhé knize se "Obrázkové čtení: Staré pověsti české" podobá nejvíce, protože je zde i stejný formát, jen se jedná o modernější pojetí, a to jak kresebně, tak i scenáristicky.
"Obrázkové čtení: Staré pověsti české" vůbec nevyužívá popisné texty pod obrázky, ale jen v bublinách, a přesto se kresbou a těmito bublinami daří prezentovat pověsti natolik, aby se jim porozumělo. Samozřejmě, není možné, aby dvě strany kresby a poměrně malého množství textu nahradily prozaický příběh, ale přesto se Martinovi Pitrovi daří prezentovat pověsti - a někdy i historické události - tak, aby zůstalo zachováno jádro příběhu. To je rozhodně kladné a je třeba říct, že se mu podařilo do textů propašovat celkem velké množství vtípků, které jsou někdy až moc moderní a nevyznívají vzhledem k historické podstatě pověstí úplně vhodně. Nic to nemění na tom, že jsou vtipné, a to i pro dospělého čtenáře.
Pak je tu kresba. Panely nejsou řazeny v přesném a jasně daném, opakovaném pořádku, ani nejsou pravidelné, obdélníkové nebo čtvercové, ale autor si hraje s jejich rozsazením a jejich tvary. Nepravidelnost není rozhodně na škodu a většinou je zajištěno i to, aby bylo jasné, jaký panel se má číst jako další. Trochu větší problém je s letteringem, kdy někdy není přesně jasné, jaká bublina by se měla číst první. Pokaždé vám dojde, která má být první, ale vhodnější by bylo, kdyby se tohle podařilo zavést již do rozmístění, intuitivně. Kresba sama pak rozhodně není slabinou, naopak, v některých momentech je skutečně parádní. Naprosto skvělá je hned na první stránce, kde se toho na první panelu děje tolik, respektive je tam tolik postav a všechny jsou jasně rozeznatelné. Je to dáno i velmi tenkou linkou, která však není nutně pravidlem. Pokud není potřeba vykreslovat menší postavy a předměty, Antonín Šplíchal používá silnější linku, která tak trochu podivně kontrastuje s onou jemnou. Bylo by lepší, kdyby se použila jen ta tenčí, která vypadá lépe.
Karikovaná kresba, která vytváří postavičky, jež jsou mnohdy vtipné samy o sobě, je silnou stránkou komiksu, který postupně začne být trochu vyprázdněný. Hodně vtípků, ale minimum děje, což nemusí být pro čtenáře vhodné. Děti to asi ocení, ale o některých pověstech se skutečně mnoho nedoví, a tak je lépe si je přečíst i v jiné podobě. "Obrázkové čtení: Staré pověsti české" není špatná kniha, ale říkám si, že vzhledem k tomu, že zde podobná kniha je - "
Obrázky z českých dějin a pověstí" - jestli by nebylo vhodné zkusit přinést něco navíc. Třeba jednotlivé pověsti rozkreslit na více stránek. Takhle se spíše jedná jen o pokus udělat pověsti v komiksu trochu jinak, ale v konečném důsledku ne až tak odlišně. Trochu více vyprávění by nevadilo. Kresebně se ale jedná stále o zajímavou knihu, která rozhodně neurazí.
Žádné komentáře:
Okomentovat