Nejsem si přesně jistý, co jsem čekal od komiksu "Valčík s Bašírem", protože film nebyl z těch, které jsou špatné, ale rozhodně se nejednalo o něco, co by bylo až tak neskutečně silné, že by vám to dokázalo vzít dech a vy na zážitek z tohoto filmu vzpomínali do konce života. Je to silný film, vypráví o událostech, k nimž skutečně došlo, na druhou stranu, násilí, toho televizního, je kolem nás tolik, že jsme asi trochu apatičtí. Alespoň já do jisté míry jsem. Ne, že by ve mně "Valčík s Bašírem" nic nenechal, ale přece jen to nebylo tak silné, jak jsem čekal. Trochu mám pocit, že za to mohla i animovaná forma, která sama o sobě není špatná, ale přesto mám pocit, že se v něm ta síla výpovědi trochu ztrácela.
Tvůrce filmu, Ari Folman se rozhodl, že látku zpřístupní nejen divákům, ale také čtenářům, a tak o rok později (film byl uveden v roce 2008) vydal spolu s kreslířem Davidem Polonskym komiks stejného jména, který je adaptací filmu. Jedna z mála výjimek, kdy nebyl první komiks, ale film. Pravda, těch výjimek je více, ale přece jen převažuje, že je do filmu adaptován komiks, než film do komiksu. Co tím mohlo vzniknout? Tak v podstatě naprosto cokoli. Vznikl ale komiks, který je asi stejně dobrý jako film. Není to naprosto průměrné dílo, které byste si mohli přečíst v podstatě kdykoli, ale ani se nejedná o něco, co změní váš život.
"Valčík s Bašírem" je vlastně komiksem o paměti. O tom, jaká mrcha to je, ale stejně tak o tom, jak nás chrání. Máme v sobě mechanismus, který se dokáže zapnout, a my raději zapomeneme na to hnusné, co se stalo. Jenže ono to tam pořád někde leží a čeká to, až to sami vyhrabete. A vaše paměť vás nechá, protože nejde zapomenout, pokud netrpíte něčím, co vám vaše vzpomínky doslova ničí. Hrdina komiksu - a potažmo i filmu - zapomněl. Zapomněl na to, že byl součástí války v Libanonu, že se dokonce účastnil jednoho z největších masakrů této války, a to v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. A právě na toto své působení a na roli v těchto masakrech si hlavní hrdina, je jím sám Ari Folman, nedokáže vzpomenout.
V příběhu Folman podstupuje jakousi vlastní mučednickou cestu. Snaží se vybavit, co se vlastně stalo, a tak navštěvuje spolubojovníky, své přátele, kteří o dvacet let později žijí naprosto jiné životy. Jiné, než dříve žili, jiné, než dříve snili. Ariho cesta není jednoduchá, není jednoduché si vzpomínat, ale přesto mám pocit, že bolest se na čtenáře nepřenáší, stejně jakoby se nepřenášela ani na samotného hlavního hrdinu. Jeho obranné mechanismy stále nepadají a on vlastně jen poslouchá příběh, kterému nedokáže uvěřit, protože se ani nezdá, že to mohou být jeho vzpomínky. Příběh je slibný ve své psychicky detektivní rovině, ale je slabý ve své pointě. Já vím, že to zní trochu necitelně vůči tomu, co se stalo, ale prostě jsem si tak nějak myslel, že to bude ještě horší, že vás finále udeří do žaludku a vám bude fyzicky špatně. Není zde zobrazováno nic hezkého, navíc vše podtrhnou i fotografie z místa činu, pořád se ale nebudete moct zbavit dojmu, že to zásadní se vlastně stalo na začátku, když jednoho z Ariho přátel ve snu pronásledovalo 26 psů.
 |
| Ari Folman |
Určitý problém komiksu je i kresba, která sama o sobě není špatná, ale prostě až moc připomíná film, přičemž ve své nehybnosti je příliš statická. Polonsky používá stejnou techniku, jaká je pro filmy velmi častá. Postavy, hlavně ty důležité, jsou ostré, pozadí je méně detailní, v tomto případě někdy až jako by rozpité. Tohle ale není vždy na škodu. Například ve scéně s chlapcem a bazukou je to opravdu velmi intenzívní, jako skutečná vzpomínka, která by se vám vracela. Podobně je to skvělé ve chvíli, kdy Ari prochází městem a kolem něj jsou lidé, kteří spíše vypadají jako figuríny, jako sochy. Nejsou tak precizně vykreslení, jsou to jen duchové, zbloudilé duše.
Nedokážu se po přečtení zbavit určitého zklamání, které se prostě dostavilo. Je to silná a niterná zpověď, ale její provedení mohlo být ještě dramatičtější, mohlo být krutější. Je možné, že Ari nechtěl zacházet do detailů. I tak je skvělé, že něco takového veřejně prezentoval a jasně označil, kdo je na vině, která strana, nebál se to říct, i když je to o dvacet let později. Příběh je vlastně jeho terapií, jeho vlastní cestou k tomu, jak se s děsivými vzpomínkami vyrovnat. A jedná se o velmi kruté vzpomínky. Je to událost, která ukazuje, jak jsou lidé nemilosrdní a jak strašně jednoduché je někoho zabít. Jak strašně je to jednoduché, když paměť zafunguje a vy si jenom pamatujete, že se něco zlého stalo, že lidé umírali, ale dělo se to jen kolem vás, někde jinde.
Žádné komentáře:
Okomentovat