Jak jsem se tak domýšlel v
recenzi na předchozí díl, ani v sedmé knize se nedočkáme konce druhého úkolu, protože z toho se stává něco nečekaného, komplikovaného a také smrtonosného. Docela mě pořád překvapuje, jak je smrt v "Narutovi" celkem přirozená, prostě k tomu světu patří a postavy zde skutečně umírají. Ne tak, že by se mohly vrátit - alespoň tedy předpokládám - ale opravdu končí svou pouť. V západním mainstreamu není umírání moc obvyklé, většinou je zde násilí, které nevede ke smrti. Krásným příkladem z nedávné doby je třeba "
Green Arrow: Rok jedna", kde násilí je, ale neumírá se. Tohle "Naruto" popírá.
V sedmém dílu mangy, která je stále určená především dospívajícím, je hned několik scén, které jsou docela drsné. A ano, dojde i na smrt. Nakonec, když se podíváte na Naruta a Sasukeho, i oni jsou z těch, kdo si docela vytrpí. Asi se nedá čekat, že by některý z nich schytal smrtící ránu, ale hned úvod knihy nám dá vědět, že jeden z nich ji možná umí zasadit, i když se to zprvu vůbec nezdálo. Mytologie se prohlubuje, myslím, že celkem zajímavým směrem, a čtenář si ještě více uvědomuje, že komiks se sice jmenuje "Naruto", ale to neznamená, že půjde vždy hlavně o něj. Jeho úloha v sedmé knize je minimální, a když už, většinou jenom blbne. Až tedy na jeden okamžik, kdy se celkem předvede. Tentokrát to myslím v tom pozitivnějším smyslu slova.
Na začátku se zdá, že Naruto i Sasuke mají stále ještě problémy se vůbec vzbudit a dát se trochu dohromady, aby se alespoň pokusili o dokončení druhého úkolu a tedy získali dva svitky (jeden mají od začátku). Jenže události tomu nechtějí a všechno se zdá ještě trochu komplikovanějším, než jak to vypadalo. Nová spojenectví a nová nepřátelství vznikají, aby se mohl děj ke konci ještě o něco více zamotat. Abychom ale došlo částečného pochopení, je zde flashback ve dvou kapitolách, který trochu světla do dění přinese, aby ale k budoucnosti stejně nic víc neřekl. Nezbývá, než přeskočit k dalšímu dílu a zjistit, jestli se Naruto týmu podaří druhý úkol dokončit.
"Bleach" a "Naruto" mají podobné prvky a projevuje se to i v tom, že je zde chvílemi tápání na místě. "Naruto" je ale přece jen akčnější a těch ninja sekvencí je zde docela dost, aby to čtenáře mohlo pořád bavit. Některé stránky prostě prolítnete, abyste se dostali na ty další, kde se zase něco děje. Sem tam je to prolnuto nějakým tím vtípkem, nemůžu si ale pomoct, Masaši Kišimoto je v posledních dílech trochu křečovitější a ty vtípky mu moc nejdou. A to ani ty dětinské. I proto si myslím, že si tahle série sice pozornost zaslouží, ale hodnocení z hlediska kvality je pořád takové blíže průměru. Sedmá kniha mě neohromila natolik, abych šel s hodnocením výš. Nevím, čím to je, ale ninjové v tomhle provedení mě prostě tolik neberou. V "Usagim" jsou mnohem zajímavější a to ani nejsou hlavními postavami.
násilí v Narutovi bych vůbec neřešil. shounen jump je sice oficiálně od dvanácti, ale v některých jejich sériích jsou mnohem drsnější scény,než v Narutovi. ve One Piece přišel jeden týpek v boji o půlku svojí lebky a než zemřel, tak ještě chvíli v tomhle stavu bojoval :D. v Hokuto no Ken pro změnu ovládá hlavní hrdina bojové umění, které mu umožňuje nechat explodovat svoje nepřátele zevnitř. kamera se přitom neodvrací od záběrů na poletující vnitřnosti a kousky těl :D. Japonci to prostě neřešej. jedinný, co v shounen jumpu neuvidíš, jsou sex a odhalená prsa.
OdpovědětVymazatTomuhle docela snadno věřím. Násilí berou tak nějak přirozeně, což mi docela sedí. V těch jejich příbězích to vypadá normálně a patří to k nim. I to mě na nich baví.
Vymazat