#714: Sandman 2: Domeček pro panenky - 100 %

Sandman 2: Domeček pro panenky (Sandman: The Doll's House)

Vydalo nakladatelství Crew v brožované vazbě v roce 2003. První dotisk následoval v roce 2012. Komiks původně vyšel jako sešity 9 až 16 série "Sandman" v letech 1989 až 1990. Komiks souborně vyšel jako "Sandman: The Doll's House" v roce 1991. České vydání má 240 stran a prodává se v plné ceně za 389 Kč.

Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Neil Gaiman
Kresba: Mike Dringenberg, Malcolm Jones III, Chris Bachalo, Michael Zulli a Steve Parkhouse

Sandman má zpátky své relikvie moci, alespoň dvě z nich, třetí byla zničena, což má za následek jen výhody, alespoň pro Sandmana. Má zpět svou sílu, a to dokonce ve větším množství než před svým spoutáním. Jenže ještě není všemu konec, Sandman má před sebou další úkol. Musí najít a zpacifikovat noční můry a sny, které z říše utekly ven do lidského světa. Ač druhá kniha vystřídala mnohem více kreslířů a sérii opustil Sam Kieth, nic to nemění na tom, že Sandman zůstává naprosto skvělým komiksem. Samozřejmě je to z velké části zásluhou Niela Gaimana a jeho příběhu. Opět se zde kloubí snovost s realitou, brutalita s fantazií, něžnost s drsnou stránkou světa.

Prolog je ukázkou toho, že Gaiman rád vypráví příběhy. O tom také psaní je, vyprávět příběhy. Zde máme rovnou legendu, která vyznívá nádherně smutně a příjemně vtahuje do děje. Zároveň se zde dovídáme jednu důležitou skutečnost. I Sandman kdysi miloval, ale jelikož ona nemohla a nechtěla jeho lásku opětovat, navždy ji uvrhl do pekla. Pán snů umí být krutý, když nedostane, po čem touží.

První část je jakýmsi skutečným úvodem do hlavního příběhu a do našeho světa. Setkáváme se zde s novými postavami a šířeji poznáváme i Sandmanovy příbuzné, přesněji Touhu a Zoufalství, které na chvíli promlouvají do děje, a dá se tušit, že mají něco za lubem. Také se zde objevuje postava dívky Rose, která je v podstatě tím ústředním charakterem tohoto dílu, okolo ní se vše důležité točí. Právě v této kapitole Sandman zjišťuje, které sny utekly. Druhá část je velmi různorodá, neboť nás nechává nahlédnout krátce do životů hned několika postav. Rose a jejího hledání ztraceného bratra Jeda, kdy se dostává do penzionu plného skutečně bizarních postav, Jeda, který žije v jedné velké noční můře, tvorů uvnitř jeho hlavy, i samotného Sandmana. Tato část obsahuje i velmi zajímavý druh vyprávění, pro komiks ne příliš obvyklý, a tím je dopis.

Ve třetí části můžeme vidět, jak Sandman zasahuje do životů postav jen tím, že chce napravit škody ve snové říši. Jeho boj se sny je nevyrovnaný, o to více si ale získává sympatie, i když není jen kladnou postavou. Snovou ženu staví před tvrdou realitu, která je naprosto odlišná od světa ve snu, a malého Jeda nevědomky a bez zájmu vystavuje dalšímu možnému nebezpečí. Snad tomu největšímu, které se v této knize vyskytuje – Korinťanovi. A následuje čtvrtá, naprosto odlišná kapitola. V ní se polemizuje o otázce, jaké to je žít věčně. Kdo by nechtěl žít věčně? Postava objevující se v této kapitole jistě ano. Každých sto let se setkává se Sandmanem a vypráví, co za to století zažila. A Sandman si uvědomuje jednu věc. I když je to pro něj těžké přiznat, nachází v tomto muži přítele.

Jakoby chtěl Gaiman čtvrtou kapitolou trochu uklidnit příběh, trochu odvést pozornost před monstrózní, děsivou a zároveň nejlepší částí této knihy. Dostáváme se na sraz masových vrahů, kde každý má nějakou svou zvláštní úchylku. Gaiman si nebere servítky, ale zároveň kresba nejde nijak do detailu. Dokonalé propojení vyprávění s kresbou. A filosofický, mírně patetický závěr jen dotváří skvělou atmosféru. Když čtu komiks znovu, vždy se nejvíc těším právě na tuto část, kde dojde k vyvrcholení příběhu. Nikoli však k jeho úplnému rozuzlení. K tomu dochází až v šesté a sedmé části, kdy je konečně odhalena pravá totožnost Rose. Ale aby se k tomu bylo možné dostat, je potřeba projít úžasnou skládankou snových sekvencí, která je dokonalá hlavně kresebně. Sny každého člověka jsou naprosto odlišné, což se na kresbě i na písmu, ale i na charakteru textu projevuje. V tomto ohledu vidím hlavně mistrovské umění jak Gaimana, tak ilustrátorů. Pak už je na řadě úplný závěr, tak trochu v Gaimanovském stylu, aneb šťastný konec, který nemůže být úplně šťastný. A nakonec se dovídáme úplnou pravdu a až tehdy konečně pochopíme, proč že to vlastně na začátku byla ona krátká sekvence s Touhou. Gaimanův "Sandman" není akčním komiksem, ale o to více se u něj bavím. Ano, komiks může celkem úspěšně i filosofovat..

Na Comics Blogu najdete recenzi na knihu "Sandman 1: Preludia a nokturna".