Nečetl jsem "Alanovu válku", což je asi předem celkem vhodné říct. Emmanuel Guibert je však autor, který mě zaujal svým "
Fotografem" a sliboval jsem si od "Alanova dětství" poměrně hodně. Vlastně si ani nemyslím, že je na škodu, že jsem se nejprve dostal k dětství, protože takhle to alespoň budu mít pěkně chronologicky. "Alanovo dětství" se totiž vrací k sobě Alana Ingrama Copea, který byl hlavní postavou "Alanovy války", a jak název poměrně jasně napovídá, jedná se o návrat k jeho prvním vzpomínkám, do doby, kdy byl ještě dítětem a vyrůstal v Kalifornii. O nějaké válce ještě neměl ani ponětí.
Alan Ingram Cope je veterán druhé světové války, jehož vyprávění zaujalo Guiberta natolik, aby se věnoval jeho válečným létům. Jenže fascinace touto osobou nijak nepolevila a Emmanuel se rozhodl, že zachytí i dětství tohoto muže, kterého nikdo pořádně nezná, pokud nečetl "Alanovu válku". Čím je Alan tak zajímavý? No, vlastně primárně tím, že je to člověk. Emmanuel Guibert ukazuje, že pokud se podá příběh správně, tak každé vzpomínky jsou zajímavé, každý člověk se stává hrdinou. Tohle se přihodilo Alanovi na stránkách Emmanuelova komiksu. Když totiž dočtete "Alanovo dětství", možná i budete mít pocit, že se vlastně nic tak zásadního, co byste měli vědět, nestalo, na druhou stranu si je ale potřeba uvědomit, že nejde o to, abychom se seznámili s nějakou váženou osobností, ale s člověkem, který má co vyprávět.
Dětství Alana Copea je celkem standardní. Nějaké to stěhovaní, poznávání všech možných příbuzných, problémy s tím zapadnout, i když ne moc velké, protože Alan vypadá jako samotář, kterému to moc nevadí, objevování vlastní sexuality, vliv rodičů a náboženství. Není to na první pohled ničím výrazně zajímavé dětství, ale jde o to, jak je to vyprávěno, tedy o samotná slova, a samozřejmě také o to, jak je to pojato komiksem. Emmanuel Guibert využívá médium naplno a vy máte možnost sledovat, jak ilustruje to, co je vyprávěno, jak komiks prezentuje vlastní příběh, kterým něco navíc přidává. Skvělá je pasáž, kdy Alan "mluví", Emmanuel kreslí ženu, která obléká chlapce, a to vše se propojí na jediné stránce, která zachycuje starou fotografii, která má návaznost na vyprávění i komiksovou sekvencí sdělovaný děj.
Emmanuel Guibert dává těm vzpomínkám skvělé podklady a vy díky textu i díky obrazu chcete slyšet, co bude dál, co se Alanovi ještě dělo, jak vyrůstal, co zažil. Je to takové hezké vyprávění jednoho pána, ale tím, jak je to podáno, jak je to spojeno s komiksem, to dostává naprosto nový náboj, kterým získává komiks chytlavé kouzlo. Budete chtít číst, i když není Alanovo dětství nijak zvláštní. Jsou zde momenty, které jsou dramatické, které jsou vtipné, které jsou tragické, ale ono to k životu nějak patří. Co vás odrovná, to je upřímnost, s jakou je všechno pronášeno. Tohle jsou slova vypravěče, který má všechno srovnané v hlavě, který se smířil se životem a tím, co přinesl. Právě tohle je na komiksu velmi krásné a to je podtrhnuté kresbou, která místy sděluje doslova dokumentární skutečnosti. Tím získává komiks ještě na dalším rozměru.
"Alanovo dětství" je primárně černobílou knihou, ale její úvod je barevný, což je velmi příjemné. Emmanuel Guibert dokazuje, že s barvou pracuje stejně skvěle, jako s její absencí. Úvod vás navnadí, oživí pro vás svět někoho jiného, ale zároveň ten váš. A pak se jen zaposloucháte do vyprávění člověka, který už má hodně za sebou a je ochoten se o to s vámi podělit. Meander vydal komiks, který si rozhodně zaslouží místo na českém trhu, protože je to další krásná ukázka toho, jak je komiks všestranný a co dokáže, když se použije správně. Když je dobrý vypravěč, každý se stáváme zajímavými hrdiny příběhů, které budou lidé chtít číst.
Žádné komentáře:
Okomentovat