Dominique Goblet je belgická autorka, která u nás do roku 2014 nebyla moc známá, a to hlavně proto, že u nás nějaké její větší - ale i menší - dílo nevyšlo. Nakladatelství Meander se její absenci rozhodlo napravit a vydalo knihu "Předstírat je prostě lhát". V pevné vazbě najdete autobiografické dílo této nadané autorky, na které už z obálky poznáte, že se nejedná o autorku nutně klasických komiksů, ale že je to kreslířka a malířka, která si hraje s technikou a přináší do komiksu i něco, co pro něj není tak tradiční. Tedy samozřejmě v případě, že se na komiks díváme z mainstreamového pohledu. Jenže i kdybyste měli pocit, že to, co vám autorka představuje, je pouze "cosi" uměleckého bez smyslu, budete se mýlit. Hned předmluvou vám totiž ukáže, že má smysl pro příběh, pro pointu i pro vedení vyprávění a rozvržení scény.
U předmluvy můžeme zůstat, protože hned na samotném nadpisu "Předmluva" je patrné, že byl napsán červenou propiskou. V knize si Meander obecně hodně vyhrál s letteringem, protože si s ním hodně hrála sama autorka. V každé kapitole najdete různá písma, ale co je důležitější, jedná se o písma ručně psaná, takže skutečně nešlo použít jen nějaký přednastavený font. Za tohle určitě patří nakladatelství velký dík, protože tuto stránku komiksu nepodcenilo. A bez ní by to české vydání prostě nefungovalo. Ale ještě k té předmluvě. I v ní Dominique zůstala věrná červené lince, která je lehce rozmazávána. To je pak v kontrastu s další kapitolou, která je kreslená hodně měkkou tužkou nebo uhlem, navíc doplněna o různé odstíny hnědé a okrové s modrou, což vytváří podivný dojem odcizení, který je pro kapitolu nezbytný.
Pokračuje se ale dál, protože druhá kapitola se obejde téměř bez barev, jen ta běloba sem tam rozmývá všudypřítomnou černou. Dominique tady využívá efektu toho, že něco zasahuje do života postav a dělá to doslovně, ale zároveň krásně metaforicky. Tady je strašně moc vidět, jak dokázala o každém panelu a o každé části svého příběhu přemýšlet. Platí to o všech kapitolách, které jsou celkem čtyři, všechny různě dlouhé. V poslední kapitole pak využívá i naprosto abstraktní malbu, aby tak vyjádřila to, že vlastně nikdo neví, co se stane, ale něco život určitě přinese. Nikdy byste si nemysleli, že malba s minimem přechodů v barevném spektru dokáže tak efektně umocnit jediné slovo.
Jak jsem psal výše, jedná se o autobiografický komiks, kdy Dominique vychází ze svého poměrně komplikovaného vztahu s otcem. Ve čtyřech kapitolách, které nejsou chronologicky řazeny, ale prolínají se a vrací se v dění, je tento vztah představen, stejně jako je zde představen vztah, který má Dominique se svým přítelem, i když ten se rozhodně ještě nevzpamatoval ze svého vztahu předchozího, který možná ani ještě neskončil. Příběhově není komiks v žádném smyslu objevný, je emotivně silný a jsou zde momenty, na které nezapomenete právě proto, že se jedná o scény, které se skutečně staly. Ale je to primárně kresba, která jim dodává ten správný dojem, která vhodně působí na čtenáře.
Tady se ukazuje, proč je komiks tak jedinečné médium. Dokáže kresbu a vyprávěný příběh propojit takovým způsobem, že výsledný efekt na čtenáře je velmi silný, silnější, než kdyby byl příběh jen slovně vyprávěn, anebo naopak jen kreslen beze slov. Kresba i slova zde mají svůj význam a propojují se ve směsi, která je jako celek silnější než její jednotlivé části. Dominique před čtenáře staví svou galerii, pohled do svého života a zároveň zajímavou ukázku toho, jak může komiks vypadat. Velkou škodou pak je, že můžete mít po přečtení poslední stránky pocit, že toho bylo hodně vynecháno a že byste chtěli vědět víc. Bohužel, kniha skutečně končí, ale vždy si můžete "Předstírat je prostě lhát" znovu přečíst a užít si skvělé používání různých technik.
Žádné komentáře:
Okomentovat