O tom, že je tohle dobrý komiks, se prostě nedá pochybovat. O tom, jestli se dostane k širšímu publiku, to už je otázka, kterou může zodpovědět jedině nakladatelství BB/art se svými prodejními čísly. Ale myslím, že spousta potenciálních čtenářů si na první pohled řekne, že ta kresba je taková divná, a tak je komiks nebude zajímat. A musí se uznat, že Nina Bunjevac rozhodně nešla cestou nejsnazšího přístupu ke čtenáři. Zvolila si specifický styl, který je velmi realistický, ale zároveň je natolik unikátní, že je snadné kresbu považovat za překreslení fotografií stejně jako za svébytnou a jedinečnou formu.
Kniha je kompletně černobílá, což vůbec nevadí, protože obsah rozhodně černobílý není, stejně jako nejsou černobílé dějiny, o kterých pojednává. "Otčina" je totiž komiksem, který se věnuje jugoslávskému problému, tedy problému zemí bývalé Jugoslávie v době, kdy byla země ještě jednotná. Ve skutečnosti to ale není primárně historický komiks, ale je to komiks životopisný, který se nevěnuje přímo životu autorky, i když ona zde samozřejmě vystupuje - a ve skutečnosti je hezčí, než její komiksová verze - ale zaměřuje se na život autorčina otce.
Peter Bunjevac byl srbský nacionalista, což znamenalo, že vystupoval proti Titovi a snažil se ze své pozice všemožně dokázat, že právě srbská strana má pravdu. Dokazoval to tak, že v Kanadě, kde žil, a v nedalekých Spojených státech s dalšími stejně smýšlejícími lidmi pokládal bomby do míst, kde se zdržovali Titovi sympatizanti. Nakonec to vedlo k tomu, že mu menší neznalost a špatný materiál přivodily konec života. Tohle je základní životopis Petera, o kterém "Otčina" pojednává, ale jak název napovídá, není to jen o tom, jak žil Ninin otec, ale je to také komiks o tom, jak žila Jugoslávie, a o tom, jak se dostala tam, kam se dostala. Najdete zde dostatek historických pasáží, které se snaží osvětlit, proč vůbec nějaký konflikt existuje. Asi moc nepřekvapí, že jeho existence je naprosto nesmyslná. Ale takových konfliktů je více. Možná všechny.
Nina Bubjevac není doslovná, i když by k tomu rozhodně měla prostor. Mohla by vykreslit neskutečně krvavé scény, ale to ona většinou nedělá. Volí takové záběry, kde krve moc není, ale přesto je její příběh nesmírně drsný. Tady je to dáno právě spojením slova a obrazu, protože to, co obraz jen naznačí, to ona slovem řekne věcně a naplno. Pokud se týká textové stránky, musím jí uznat nesmírnou přímost a upřímnost, navíc určitou chladnost, s kterou jednotlivá fakta sděluje. Pro dopad na čtenáře je to jen dobře, protože díky téhle chladnosti je efekt z psaných slov ještě silnější. "Otčina" je silně emotivní komiks, což ale dějiny, především ty válečné, vždy jsou. No, když se nad tím člověk zamyslí, co jiného je světová historie než přehlídka konfliktů?
 |
| Nina Bunjevac |
Abych se ještě vrátil ke kresebnému stylu Niny Bunjevac, tak první dojem, který jsem z jejích kreseb měl, to byl pocit, že se dívám na staré fotografie, takové ty z počátku 20. století případně z první republiky. Ne proto, že vypadají stejně, ale proto, že ti lidé se na nich podobně tváří. Jsou to strnulé obličeje, které se většinou moc neusmívají. Když si knihu pročtete celou, zjistíte, že Nina snadno kresbou vyjadřuje emoce, ale stejně se celou dobu nezbavíte nepříjemného depresivního dojmu, který je však dán i příběhem. Celkovým pojetím je tak "Otčina" silný, emotivní zážitek, který vás přiměje se podívat na dějiny jako celek, ale i z pohledu několika lidí. Jejich životy jsou děním ovlivněny. "Otčina" rozhodně patří k těm komiksům, které je lépe si přečíst několikrát, protože napoprvé můžete knihu dočíst a odložit s tím, že jste nedostali tolik. Ale po druhém čtení se k vám dostane více. Já sám budu muset komiks číst vícekrát.
Žádné komentáře:
Okomentovat