Tenhle komiks je strašně těžké hodnotit. V některých částech je naprosto výborný, ale ke konci je to strašná agitace, která mi celý dojem zkazila. Ono je to rádoby psychologické, ale to, jak Foglar psal, psychologii potlačuje a více se zaměřuje na to, co nejen že by člověk neměl dělat, on to dokonce dělat nesmí. A tak se "Chata v Jezerní kotlině" mění z příjemného, dobrodružného příběhu na něco, co je dospělejší, ale zároveň méně zábavné. Ten dojem, který na vás padne z obálky i z příběhu se postupně vytrácí. I tak je však vidět, že jak Foglar, tak Čermák byli kvalitní autoři, kteří holt tvořili to, čemu věřili. Foglarovy/skautské hodnoty jsou zde hodně prezentovány, ale místy se do popředí dostává krásně dobrodružný a dokonce hororový příběh.
Komiks "Chata v Jezerní kotlině" poprvé vycházel v letech 1969 až 1970 v časopise "Svět v obrazech", kde byl publikován v černobílém provedení. Kresba byla Čermákova. Komiks měl celkem 48 pokračování, tedy těch, která jsou součástí i recenzovaného vydání. Ke druhému vydání došlo až v roce 1990, kdy komiks vycházel v prvních čtyřech číslech magazínu "Kometa". Zde se již objevil v barvě, tedy tak jako ve vydání z roku 2013. V 90. letech nakladatelství komiksu přála. V roce 1990 vychází komiks také v původní černobílé kresbě a souborně pod nakladatelství Novinář. V letech 1995 až 1997 komiks vycházel v regionálním měsíčníku "Totem", zde opět v černobílém provedení. V roce 1999 se objevuje jen jedno pokračování v časopise "Ohníček", které ovšem kreslil Jiří Filípek. Nakladatelství Olympia pak poprvé a v barvě vydalo komiks v roce 1999 ve sbírce "Svorní gambusíni a jiné příběhy". Následuje pak sešitové vydání z roku 2013, které recenzuji.
Příběh začíná překvapivě tragicky a skoro mi bylo líto, že podobná nota nebyla použita i v závěru, ale to už by přece jen bylo moc. Pavel Zeman je chlapec, který má dobrou fyzičku. Tatínek chce, aby pokračoval v jeho stopách a stal se také boxerem. Otec už totiž do ringu moc nemůže, protože má slabé srdce. Jenže se k zápasu přece jen nechá přemluvit a končí to tragicky. Ani ne tak, že by dostal pořádnou ránu, ale srdce ho prostě zradí. Pavel s maminkou pak opouštějí město, kde doposud žili, a stěhují se do Spálených Mlýnů. Pro Pavla tu nový život nezačíná nejlépe. Není schopen zapadnout a setkává se hlavně s hlupáky, kteří si na něj dovolují. A tak se toulá v přírodě. Díky téhle potulce narazí na krásné místo, které později nazve Jezerní kotlinou. Díky kotlině se seznamuje s Ludvou. Stanou se z nich nerozluční kamarádi.
 |
| Ukázka původní černobílé verze |
Jaroslav Foglar prostřednictvím této dvojice vytváří krásnou představu dobrodružného života v přírodě, představu toho, jak dokáže člověk žít i jinak, než jak je obvyklé. Má to svoje kouzlo a ta příroda je skutečně krásná, pominu-li skutečnost, že takové místo by asi těžko úplně uniklo zrakům ostatních lidí. Nejspíš by ani nebylo tak těžké ho najít, ale Foglar a Čermák alespoň vytváří krásné kouzlo čehosi tajemného. To je ještě podpořeno tajemstvím, které Pavla a Ludvu obestírá. Jako kdyby po nich někdo šel. Něco nebo někdo se skrývá ve stínech, někdo chce získat Ludvovu knihu, kam si zapisuje indiánské příběhy a kde s Pavlem vytvářejí svůj vlastní svět, kterým pak o jedněch prázdninách i žijí. Skoro mě až mrzelo, jak byly prázdniny pojaté stručně. Jenže on by příběh asi neměl spád.
 |
| Jaroslav Foglar |
Co však následuje, to mi také nepřišlo jako nejlepší řešení. Mezi Pavla a Ludvu se dostává nový kluk, starší Filip. A Ludva k němu začíná vzhlížet. Samozřejmě, že postupně více a více kašle na Pavla a jejich společný svět se bortí. Bratrství je v háji. Právě tohle bratrství jsem měl vždy na Foglarových příbězích rád. Krize přátelství se dostává do popředí a tajemný příběh v pozadí je řešen tak zvláštně, že se z něj vytrácí napětí. Alespoň se ale podařilo, že logicky do sebe všechno dobře zapadá a nejsou zde hluchá místa. Všechno je vysvětleno. To je dobře. Nakonec i potěší ten konec, který možná dovede vyvolat i nějakou tu slzu, nebo minimálně příjemné dojetí. Stejně si ale z celého příběhu odnesete hlavně ponaučení: "Nekuřte, nebo umřete."
 |
| Marko Čermák |
Co je velkou devizou komiksu "Chata v Jezerní kotlině", to je kresba Marko Čermáka. Už na obálce je vidět, že dokázal nádherně zachytit krajinu, ale co víc, i toho dobrodružného ducha, který se za tou krajinou a za společným tábořením skrývá. Marko ale naprosto exceluje v tom, jak pojímá hororové scény. Tady se jeho těsná šrafura, kdy jsou delší linky skládány velmi blízko vedle sebe, ukazuje jako nesmírně silnou zbraní, jež vás dokáže strhnout. Velká škoda, že místy je až moc textu, který atmosféru dost narušuje. Noční Pavlův únik před neznámým nebezpečím je však krásnou ukázkou toho, jak dokázal Čermák vystihnout tu správnou podstatu dané scény. Hororové příběhy by mu šly krásně. Kdyby komiks nebyl v závěru tak agitační a poslední část poměrně zdlouhavá a ne až tak zajímavá, je to výborné dílo. Takhle ale není scenáristicky dokonalý, jsou zde hluchá místa a místa, kde nebyl potenciál dokonale využit. Kresba ale hodně zachraňuje, a tak je i dnes tenhle komiks poměrně čitelný, ač velmi pochybuji, že se velké množství mladých čtenářů s popisovanými hodnotami ztotožní.
Žádné komentáře:
Okomentovat