Tohle je přesně ten typ knihy, kdy máte pocit, že je to vlastně docela dobré, ale že celou dobu čekáte na něco, co přijde až na konci. A ono to přijde. Tite Kubo nás napíná, nechává souboje dohrávat postupně a ukazuje, že nikdo není tak silný, jak si myslí. Někdo je slabší, ale někdo je ještě silnější. Hlavní postava Ičigo má proti sobě jednoznačně zajímavý souboj, ale ten, který čtenáře opravdu dostane, se děje jiné postavě. Je spojen s Chadem. I díky němu má tenhle díl něco do sebe, ale je to dáno i tím, že Tite má v rukávu pořád výborné postavy, kvůli kterým stojí za to číst dál.
Soul Society je obrovské společenství, které poznáváme stále více a více. Zjišťujeme, že to rozhodně není utopistická společnost, ale lidé zde žijí podle jasných pravidel, která nesmí porušovat. Kromě toho je zde ale něco, co společenství zevnitř rozežírá. Dojde k události, která jasně ukazuje, že Ičigo rozhodně není jediným problémem Soul Society, protože někdo vevnitř má také spadeno na ostatní velitele a chce víc. Těch velitelů je skutečně hodně a právě z toho Tite Kubo docela těží, protože může na scénu povolávat jednu roztodivnější postavu za druhou. Všichni se považují za ty naprosto nejsilnější a někdo z nich to i dokáže. Jiný zase ne.
Hlavními postavami, na které se především zaměřujeme, jsou Ičigo a Chad, jak už bylo naznačeno. Oba dva proti sobě mají velmi silné velitele. Ičigo se s tím svým snaží vypořádat zarputilostí sobě vlastní, ale jak jeho souboj dopadne, na to si budeme muset počkat, protože do hlavního dění se přesouvá Chad a jeho souboj s velitelem Šunsuiem Kjóraku, který vypadá, že by klidně mohl vystupovat v nějaké show jako drag queen. Anebo se prostě chová jako zženštilý muž. Samozřejmě, že je to naprostý záměr, protože má skrývat skutečnost, že proti sobě má Chad velmi zdatného protivníka. Možná takového, který je ještě lepší než on sám. Závěr pak mluví za všechno. V téhle epizodě s Chadem se Tite Kubovi docela daří využívat flashbacky ku prospěchu věci. Vytváříte si k postavě pozitivní vztah. Asi celkem tušíte proč.
Ten závěr mě docela dostal a musím říct, že na mě z něj působily ty správné emoce. Už jen proto si dvanáctý díl zaslouží podobné hodnocení. Je to dobrý díl a je vidět, že série se ubírá docela snesitelným směrem a pořád je o čem vyprávět. I když se v tomhle dílu postavy nijak moc nepřiblížily k Rúkii, která je pořád uvězněná ve věži. Postavy ale svůj vývoj mají a dovídáme se o nich něco víc. Musím také uznat, že mě docela baví sledovat, jak je Ičigo pořád silnější, respektive jak si postupně uvědomuje, co v něm všechno je. Tite Kubovi se daří, aby nás ukecal, že to je součástí příběhu, že tak to má být a že to není jen nadměrné přehánění. Tahle série už mě tolik nedostává, ale akce je pořád povedená a jednotlivé souboje mají neustále náboj.
Komiks "Bleach 12: Flower on the Precipice"
zakoupíte na stránkách knihkupectví Arkham.
Žádné komentáře:
Okomentovat