Kresba: Maki Murakami
Série se nám po docela dobré knize
"Gravitation: Přitažlivost 4" vrátila do relativně klidných kolejí a já se přiznám, že ani moc nechápu, jak je možné, že je to celé takhle dlouhé. Ono se zde opravdu skoro nic neděje, vývoj kapely má celkem příjemně přímočarý průběh a stejně tak je to docela přímočaré po stránce romantické, kdy už ti dva spolu začínají žít. Je to vlastně takové poklidné, příjemné, i když se nám autorka snaží říct něco jiného. Rozhodně zde není tolik skoků a brutalitek jako v předchozí knize. A tak si celkem snadno uvědomíte, že tohle je místy opravdu jen nastavované proto, aby ta romance jen tak neskončila.
Šuiči se v předchozím díle dověděl, že Eiri za sebou má skutečně pořádně temnou minulost a očividně někoho zabil. Aby toho nebylo málo, tak Bad Luck má novou konkurenci. Na scénu se vrací Nittle Grasper, kapela se zpěvákem, kvůli kterému Šuiči začal hrát a zpívat. Navíc to vypadá, že Ruiči Šuičiho - ano, podobnost jmen skutečně není náhodná - nesnáší, což je pro mladého, emocionálně nevyrovnaného mladíka celkem průšvih. Má tak další problém, který může řešit a který dělá z jeho života peklo. Člověk se diví, že Šuiči vůbec dokáže fungovat, když je takový emocionální cvok. Ono se ale vždycky stane něco, co ho tak nějak srovná, anebo alespoň něco, co přivede dění do těch správných kolejí.
Dění se točí tentokrát hlavně kolem kapely, která má zase na kahánku, skoro to vypadá, že se málem rozpadne, aby se všechno tak nějak srovnalo a došlo k tomu, že před sebou mají možná nejlepší možnou budoucnost, o jaké by se jim ani nemohlo zdát. To celé s mírně dramatickým, ale spíše komickým nábojem. Šuiči je prostě takovou vděčnou postavičkou, díky které je možné tuhle sérii snést, protože víte, že on také snese hodně. Navíc se do dění dostávají nové postavy, a to včetně celkem výstředního a nebezpečného Američana. Pak je tu ještě také otázka Eiriho minulosti, která může být více než zajímavá. Záleží jen na Maki, jestli tohle ještě zvládla někam zdárně dovést.
"Gravitation: Přitažlivost" zůstává sérií, která je celkem zábavná, což je její hlavní pozitivum. Na nic si to nehraje, a tak se to dá dobře kousnout a brát to jen jako takové uvolnění na hodinku, maximálně. I tohle ale někdy stačí. Nic neřešit, jen se bavit těmi eskapádami, které nejsou tak ujeté, jak by se mohlo zdát, ale nejsou ani naprosto nudné. Maki se snaží, aby se pořád něco dělo, i kdyby to mělo mít minimální vliv na hlavní děj. Postavy tady pořád něco prožívají, i kdyby to mělo být jen emotivní cosi. Tenhle komiks asi nedosáhne do nějakých lepších výšin, ale číst se to pořád dá a já se úplně nenudím.
Na Comics Blogu najdete recenze na knihy:
Žádné komentáře:
Okomentovat