Mám rád skupinu Queen. Vlastně některé její písničky naprosto zbožňuji. Když slyším "Don't Stop Me Now", tak mě to hned rozproudí, "Bohemian Rhapsody" je geniální a duet "Under Pressure" s Davidem Bowiem jakbysmet. Takže ano, skupinu znám a mám rád hlavně ty profláklé kusy. Poslouchal jsem všechny jejich alba, ale naprosté období zbožňování je za mnou. A pokud jsem měl někdy skupinu skutečně velmi rád, rozhodně to nebylo tolik, jako je miluje Mike Dawson. Jeho vztah ke skupině Queen je skutečně osobní. A to se promítlo i do jeho komiksového díla "Freddie a já", což je niterná zpověď umělce, který vzpomíná na svůj život, který je s písněmi kapely Queen velmi silně spjat.
Asi každý máme svou oblíbenou kapelu. Já miluji Beatles a System of a Down. Jsou to naprosto odlišné styly, ale v obou případech si pamatuji, jak jsem slyšel písničku, která mě ovlivnila, a já skupiny začal poslouchat. V případě Beatles to bylo ve chvíli, kdy jsem se před více jak deseti lety, možná ještě více, vracel z muzikálu - buď to byla "Johanka z Arku" anebo "Bídníci", to už nevím - a v nočním autobuse, kde většina lidí spala, a já sám jsem byl ve stavu polobdělosti, začala z reproduktorů hrát skladba "Let It Be". Tehdy jsem ještě neuměl pořádně anglicky, navíc píseň nebyla moc nahlas, ale jak je zpívána, jakou má hudbu, to na mě přeneslo neskutečné emoce, a já jsem se ponořil do tvorby Beatles a zůstanu jí uhranut do konce života.
V případě "System of a Down" to bylo jiné. Přišel jsem na ně trochu později než na Beatles a kazetu s nimi - ano, opravdu myslí, že to byla kazeta - mi půjčila kamarádka. Bylo to album "Toxicity", a když jsem slyšel první skladbu, "Prison Song", říkal jsem si, jak někdo může takovou srágoru poslouchat. Serj Tankian u toho řval jako hovado, strašně se střídal rytmus, prostě se mi to vůbec nelíbilo. Vrátil jsem album s díky, ale pak jsem se k SOAD znovu dostal a zamiloval si je. Ty písně jsou prostě skvělé a já jsem jimi ovlivněn stejně jako písněmi Beatles na celý život.
Proč tenhle zdlouhavý úvod o mně? Chtěl jsem trochu ilustrovat to, co napsal a nakreslil Mike Dawson. Kniha "Freddie a já" je kniha o tom, jak skupina Queen ovlivňovala jeho život, ale je to také kniha o tom, jak dospíval. Pro mě je to ale především kniha o tom, jak vzpomínky ovlivňují člověka, jak si vzpomínky vytváří a jak ho vlastní mysl ovlivňuje, jak mění jeho představu o tom, jaký je jeho život. Tohle je akcentováno v několika pasážích knihy a pro mě je to to nejsilnější poselství, které kniha má. To, co si pamatujete, to je jedinečné. Každý má své vlastní vzpomínky a budou se lišit od vzpomínek ostatních lidí. Čím je vzpomínka starší, tím je zkreslenější, stejně tak čím je intenzivnější, tím ji budou ostatní vnímat jinak.
Ano, kniha je o kapele Queen, a pokud jejich písně znáte, budou vám při čtení hrát v hlavě. Jakmile jsem komiks dočetl, musel jsem si zase některé z jejich písní pustit. Tohle je na komiksu krásné. Mike Dawson není špatný vypravěč, jen budete mít místy pocit, že je to hlavně kniha pro něj samotného, taková trochu rozsáhlejší terapie kresbou, kterou si konečně připustil, co jsou hlavní determinanty v jeho životě, a prezentoval je všem, kdo budou mít zájem číst. Ano, je to místy existenciální, ale většinou to vyznívá jako vzpomínkový deník, kdy si většina čtenářů bude pamatovat hlavně scénu ze školní soutěže. Já si budu pamatovat to, jak Mike psal o vzpomínkách a o tom, jak jsou různorodé, jak se mění, jak se vytváří, aniž bychom je skutečně prožili. Bohužel jinak kniha asi snadno zapadne v knihovně a vy na ní postupem času zapomenete.
Žádné komentáře:
Okomentovat