I když je série "Gantz" jednou z mých nejoblíbenějších, které v současné době u nás vycházejí, tak tentokrát půjdu poprvé pod 70 % s hodnocením některého dílu série. Já vím, očekávání mám asi moc velká, ale na druhou stranu tahle série zase nemusí přinést až tolik. Je to skvělé hlavně v tom, že je to gory, že je to erotické a že to má nějaký děj, který se posouvá kupředu. A je zde spousta akce. Hiroja Oku je už od prvního dílu pověstný tím, že dokáže jednotlivé scény rozkreslit na relativně velkém prostoru. A myslím, že právě desátá kniha je tou, kde se mu to konečně vymstilo a kterou ukazuje, že ten jeho přístup prostě má slabiny ve chvíli, kdy je děj veden naprosto novými uličkami, které jakoby na první pohled neměly návaznost s těmi dosavadními.
Na začátku máme dokončení příběhu z předchozí knihy, takové celkem jednoduché, ale efektní. Navíc se zde pak rozvíjí milostný příběh mezi Keiem a jeho spolužačkou, naprosto jinou dívkou, než by si sám pro sebe přál. Přece jen je dost ujetý na velká prsa, jimiž Kodžima rozhodně nedisponuje. Ale to nevadí. Kniha obsahuje milostnou scénu, která je hezky romantická, i když chvílemi si možná nebudete jistí, co ti dva vlastně dělají. Do té chvíle je to fajn a vy čekáte, kdy se objeví Gantz. Jenže chyba lávky. Najednou se s další kapitolou ocitáme u naprosto jiných postav, které nám do příběhu vstupují. A tady nám vzniká onen zásadní problém, který pro mě desátou knihu degraduje. V rámci série může kniha fungovat, ale samostatně, kdy musíte čekat na další díl, je taková nijaká, jakoby vytržená s kontextu.
Do příběhu jsou tedy začleněny dvě naprosto nové postavy. Jenže z jejich působení budete mít pocit, že se jedná o naprosto jinou sérii, o naprosto jiný příběh. Sakurai je chlapec, který má problémy se šikanou a zná jen jediný způsob, jak je možné ji vyřešit. A pak je zde Daizaemon Kaze, obr, který cestuje do Tokia ve starém oblečení upomínajícím na jiné doby jenom proto, aby zde našel toho nejsilnějšího, kdo ho porazí. A ano, obě postavy mají určité propojení s Keiem a jeho světem, Kaze a Kei se dokonce setkají, ale vy budete mít pocit, že jste byly vytrženi z toho klasického dění a najednou sledujete něco naprosto jiného. Jasně, asi by nemělo smysl mít tu pořád jen další a další mimozemšťany, ale vzhledem k tomu, že ani Kaze a ani Sakurai nemají prozatím pro hlavní děj výraznější uplatnění, budete z desátého čísla zákonitě zklamáni.
To, co někteří autoři zvládnou na jedné nebo několika stránkách, tomu Hiroja Oku věnuje celou knihu. Mluvím o představování postav. Nové dvě postavy zde mají skvělé scény, ale v kontextu této knihy vám prostě nedávají smysl. A v mém případě se nedostavila touha přečíst si hned další díl, ale spíše rozmrzelost z toho, že je to opravdu až moc roztahováno, aniž by se příběh kamkoli posunul. Jsem si jistý, respektive v to velmi doufám, že obě postavy mají pro pokračování smysl, ale zatím u mě převažuje zklamání z toho, že se plácáme na místě. Na 228 stránkách se nikam neposunout, to mi přece jenom přijde jako dost velký luxus. Alespoň ty obálky to sem tam pořád zachraňují.
Žádné komentáře:
Okomentovat