Emmanuel Guibert má rozhodně velký dar. Najít zajímavý příběh, díky kterému to, co dělá, pak vyznívá jedinečně. Nejde jen o to, že to dokáže podat způsobem, který je čtivý, který vás dovede zaujmout, nemluvě o tom, že má grafické techniky skvěle zvládnuté, ale je to i v tom, že si dovede vybrat výborné téma, které by někomu na první pohled nemuselo připadat až tak výjimečné. Právě v tom je síla Emmanuela Guiberta. On dovede vycítit dobrý příběh a následně je schopen ho předat čtenářům, kteří pochopí, proč si tenhle příběh vybral a proč je skutečně tak dobrý. A Alanův příběh dobrý je, i když to je vlastně jen vzpomínání jednoho člověka, které v první knize rozhodně není plné akce, není plné tragických momentů, ale prostě tak hezky plyne.
S Alanem jsem se já osobně poprvé setkal v knize "
Alanovo dětství", která ale vyšla až po "Alanově válce", kterou nakladatelství Meander v současné době
prodává i jako celou trilogii v přebalu. Už tam jsem zjistil, jak je Emmanuel Guibert skvělým vypravěčem, což jen potvrzuje. Samozřejmě, on říká, že za to může především sám Alan Ingram Cope, který byl podle Guiberta skvělým vypravěčem, ale Emmanuel Guibert příběhy podává tak, abychom mu to skutečně věřili. A v komiksu přece jen potřebujete ještě něco navíc, než být jenom dobrým vypravěčem. Ještě potřebujete být zdatným ilustrátorem.
Jak jsem v textu naznačil, "Alanova válka" je trilogií a první díl se nezaměřuje ještě na samotnou válku, ale na to, jak se na ni Alan chystal. Alan neměl moc na výběr, stejně jako další muži, kteří se narodili tak, že po Pearl Harboru už jim bylo šestnáct a více, měli dobrou tělesnou konstituci a raději nezdrhli, když se řeklo, že budou muset do války. Prostě narukoval a nechal se trénovat v tom, co Amerika potřebovala. Měl být vojákem, i když po tom nějak moc netoužil. Ale nevyhýbal se povinnosti. A právě o tom, jak probíhal jeho výcvik, se dovídáme v knize "Alanova válka 1". V této knize se do Evropy dostáváme až na samotném konci.
Smyslem celé knihy je prezentovat několik historek, na které Alan vzpomínal v přítomnosti Emmanuela Guiberta a které vykreslují náladu v přípravných táborech, především pak náladu toho, že ti mladí kluci prostě nevěděli, do čeho jdou, co válka představuje a jak by se na nich mohla podepsat. Je to vlastně vyprávění o tom, co všechno podstupovali, ale je v tom cítit ten příjemný odstup, kdy víte, že se to stalo, ale už je to tak dávno, že se vám to uchovalo v paměti jen jako ta vzpomínka. Necítíte za tím nic negativního, což ale může být způsobeno i tím, že ani mladíci v té chvíli ještě nevěděli, co je vlastně na druhé straně Atlantiku čeká. Přesto se celým vyprávěním prolíná nostalgie, především nostalgie z toho, jak lze najít přítele a jak je možné jej také snadno ztratit, a to nejen tak, že druhá osoba zemře, ale prostě jenom proto, že život plyne.
"Alanova válka 1" nepředstavuje převratný komiks. Je to jednoduše vyprávění jednoho člověka, které zachytil jiný člověka, vyprávění člověka, který něco zažil a chce se o své vzpomínky podělit. Nic víc. Chce ukázat pár momentů, které ho formovaly, momenty, které jsou zábavné, momenty, které utvářejí i nás samotné. Emmanuel Guibert tomu pak ještě přidává něco navíc, svou kresbou, která se jeví jako strohá, ale zároveň dotváří dojem vzpomínky, dojem něčeho, co máme ještě v paměti, ale už je to jen mlhavé, detaily jsou nejasné. V tomhle je krása vyprávění. Ne v jeho epičnosti, ale v tom, jak je podáno a že se nás dokáže dotknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat