Když se vydává nějaká nová manga, jsem vždycky zvědavý. Primárně proto, že si nezjišťuji informace dopředu a nečtu mangu v originále. Tedy v originále určitě ne, ale ani v anglickém překladu. Těšil jsem se na komiks "Tokijský ghúl 1", protože mám ještě v živé paměti, jak skvělé pocity ve mně vyvolaly první knihy sérií jako "
Crying Freeman" nebo "
Death Note". Doufal jsem, že ve mně "Tokijský ghúl 1" vyvolá podobné pocity, mimo jiné i proto, že se jedná o mangu, která by měla mít hororové prvky. Jenže už nad anotací jsem si říkal, že tohle není úplně něco, co bych si dovedl představit v zajímavé rozsáhlé sérii. Ale manga má očividně docela úspěch, tak jsem se také nechal unést do světa tokijského ghúla.
Musím přiznat, že nadšení se nekonalo a já jsem četl příběh jednoho malého kluka, který se dostane do situace, jež je pro něj nová, stejně jako je fantaskní. Hlavní postavou celého komiksu je Ken Kaneki, který je mladý, je v prvním ročníku na vysoké a je trochu asociál. Hlavu má zabořenou do knih a v jeho životě je jen jeden kamarád, kterým je Hide. Hide je jeho opakem, je ukecaný, je vtipný, je akční. Jenže Kaneki by také chtěl být akční, především pak proto, že v jedné kavárně neustále naráží na nádhernou dívku Rize, která má podle všeho stejný vkus v knihách. Pozve ji na rande? Nepozve ji na rande? Anebo je ještě všechno trochu jinak?
Jasně, na začátek to vypadá jako taková lehká, nesmělá romance, ale Sui Išida zase dlouho neotálí s tím, aby na vás vybalil hororovou akci, která je skutečně drsná. Dobře, některé scény, které by mohly mít neblahý vliv na přístupnost komiksu, se odehrávají mimo záběr, třeba takového blití je zde hodně, ale moc ho neuvidíme, což pravda zase tolik nevadí. Ony to zvládnou vyrovnat jiné scény, které jsou velmi dobré a velmi drsné. Ta padající traverza je ostrá. A právě díky padající traverze se dostáváme hlouběji do světa ghúlů a poznáváme, co jsou vlastně zač. V tomhle směru je manga docela popisná, ale to je nezbytné k tomu, abyste se mohli do ghúlího světa dostat.
Išida tady úplně nehýří představivostí a originalitou a v podstatě sází na to, že jsou mezi námi. Ghúlové jsou tvorové, kteří na sebe berou lidskou podobu, hlavní rozdíl je pak v tom, že nemohou pozřít lidskou stravu a právě člověk je to jediné, co skutečně dovede zasytit jejich hlad. Po první knize si uvědomíte, že tohle je vlastně příběh o tom, jak se najíst bez toho, aby byl skutečně zabit člověk. Takové to morální dilema, které hlodá v každém, kdo může přežít jedině na úkor ostatních. Když jsem pochopil, že o tomhle bude druhá část první knihy, ale i další děj, tak nějak jsem si říkal, proč bych to měl vlastně číst? Psychologické drama z prostředí ghúlů? Nemůžu si pomoct, ale zatím v tom velkou pecku nevidím.
Sui Išida má zajímavý styl, kdy nadmíru používá texturu, celkem detailní, v panelech, kde bych to nečekal, na druhou stranu s očima se moc nekreslí a velmi často na jeho stránkách najdete postavy, které mají prázdný obličej. Nevím, jestli je to záměr, nebo prostě jeho styl, ale rozhodně to přidává atmosféře Tokia, které je takové šedavé město, kde se mohou procházet příšery. Ve vyhrocenějších akčních scénách jsou Išidovy postavy správně šílené, ale někdy mi přišlo, že se nedívám na postavu, ale na prkno, hlavně u větších záběrů. "Tokijský ghúl 1" mě zatím nepřesvědčil o své výjimečnosti, ale myslím, že bude mít ještě dost prostoru, aby se rozjel a aby měl čtenář důvod číst dál. Postavy mě zatím nenadchly tolik, abych se na druhý díl těšil nedočkavě. Ono ani toho hororu v sérii tolik není, ale je fakt, že já už jsem v tomhle směru trochu posunutý a děsivé pro mě není všechno, co pro jiné ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat