Nemám rád příběhy, z kterých se vytratil děj, a to ve prospěch něčeho, co by se dalo nazvat něčím vyšším, ale co na druhou stranu může působit jako blábolení pomatence. Nebudu tvrdit, že to, co stvořili Aleš Kot a jeho ilustrátoři v posledním díle série "Zero", je vyloženě blábolení pomatence, ale na druhou stranu si myslím, že se najdou čtenáři, kteří budou poslední knihu takto vnímat. Navíc, po dočtení budete mít pocit, že možná ani není konec, že na vás čeká ještě nějaký další příběh, který by vám mohl všechno vysvětlit. To se bohužel nestane a kniha "Zero 4: Kdo ohněm" je opravdu poslední, kterou asi můžete ze série přečíst. Budete zklamáni? Pravděpodobně ano, ale také je možnost, že vás metafyzické finále osloví.
Co se na knize musí ocenit a co rozhodně pokračuje v dobrém trendu, který byl nasazen prvním dílem, je skutečnost, že se zde střídají zajímaví, neznámí autoři, kteří ale dokazují, že v komiksu je pořád velké množství nadějí, jen je potřeba, aby se dostaly k něčemu, co je přivede do veřejného podvědomí. Nejsem si jistý, že "Zero" jim v tomhle pomůže, protože to finále si opravdu mohou čtenáři pamatovat spíše jako nepovedené zakončení celkem dobře rozjeté série. Pokud ale příběh vynecháme, tak Ian Bertram může potěšit trochu undergroundovější, silně černou kresbou, na kterou skvěle navazuje Stathis Tsemberlidis, u něhož jsem měl pocit silné inspirace Moebiem, a to i v ladnosti a přesnosti jednotlivých křivek. Robert Sammelin je fotorealističtější, mainstreamovější, ale s tím, že zobrazuje scény, které v mainstreamu normálně neuvidíte. Tula Lotay pak překvapí použitím techniky, která připomíná tužku či uhel. anebo to byla přímo tužka/uhel?
V tomhle ohledu dovede komiks "Zero 4: Kdo ohněm" stále naplnit vaše potřeby. Po stránce dějové nikoli. "
Zero 1: Krize" začala v podstatě jako bondovská, silně akční a docela drsná série se zajímavou postavou v hlavní roli. S knihou "Zero 4: Kdo ohněm" se končí u metafyzického přemítání o světě, o životě, o vztazích a o multivesmíru, kterým vás provázejí Allen Ginsberg a William S. Burroughs. Ano, tohle je trochu nečekané a rozhodně vám to nepomůže v pochopení. Aleš Kot očividně obdivuje beatniky, a tak si je do příběhu propašoval. Chce prostřednictvím nich dát ději nějaký vyšší, snad i umělecký rozměr. Jenže se mu podařilo zbavit toho, co já jednoduše považuji za esenci dobrého příběhu. A to je děj. Jako kdyby se Aleš Kot snažil říct něco víc, ale nakonec se mu to nedaří a může to skrýt za masku toho, že tohle je vlastně filosofické dílo, které je mnohem hlubší, než se zdá.
Jenže. Série začala jako klasický dějový komiks a to, co se z něj stalo, je prostě krok stranou, naděje autora, že může zajít o něco dál a stále zůstat věrný své původní vizi, respektive takové vizi, kterou z počátku čtenáři představil. To se dle mého Alešovi nepovedlo. Předal čtenáři finále, které bude většinou nesrozumitelné a z kterého si mnozí odnesou jen to, že ho asi nepochopili. Anebo jim bude vadit. Co bych na posledních čtyřech sešitech ještě ocenil, to je skutečnost, že i přes svou podobu a formu se dají najít zbytky dějotvorných prvků, které nakonec zvláštním způsobem drží pohromadě, ale jestli si myslíte, že se o postavě Zera ještě něco dovíte, tak na to zapomeňte. Jasně, je zde lehká návaznost na úvod, ale vysvětlení se vám bude hledat těžko. Možná o tom komiks není, ale proč se tedy osm sešitů tvářil, že to je především moderní špionážní jízda? Tohle finále prostě nevyšlo a šlo jako střela mimo.
Žádné komentáře:
Okomentovat