Když se mi kniha dostala do rukou, udělal jsem jednu základní chybu. Jen tak jsem ji lehce prolistoval. Jasně, v první řadě to bylo kvůli holkám na obálkách, ale bylo to jen takové nahlédnutí na tři čtyři stránky, něco na začátku, něco uprostřed, něco na konci. Trochu vyděšeně jsem zjistil, že na všech těch stránkách jsou dinosauři. Pořád! Od začátku až do konce. To mohlo znamenat jediné. Děj knihy třinácté nás zase nikam neposune a Hiroja Oku bude akci natahovat, jak jen to bude možné. Jak říkám, tohle nebylo nejvhodnější, protože to v člověku vytvoří určité předsudky a on má pocit, že to, co bude číst, prostě nemůže být dobré, protože to bude natahovaná kaše. A tyhle předsudky mi vydržely docela dlouho.
Četl jsem a četl a přistihl jsem se u toho, že některé stránky obracím v podstatě hned, jak jsem se na ně dostal, protože Hiroja Oku rozfázoval souboje tak, že zpomalení otáčení stránek by vedlo k tomu, že se vytratí i ona dynamika akce, která jediná vás v téhle fázi drží v naději, že je to ještě pořád dobré, že ještě má smysl sérii číst. Říkal jsem si, že to snad ani není možné, aby to Hiroja až takhle moc natahoval, jenže on je v tomhle skutečně přeborník, alespoň mezi japonskými autory, kteří vycházejí u nás. Po několika desítkách stránek jsem si ale uvědomil, že "Gantz" sice může být natahovaný, ale že mě to stejně baví. A tohle bych na Hirojovi ocenil. On si vede svou, jede si podle sebe, ale je v tom dobrý a dovede si vás získat. Tentokrát to ani nepřeháněl s nahotinkami.
Vyprávět příběh nebo se mu nějak více věnovat asi nemá moc smysl, protože on se opravdu nikam moc neposune. V podstatě by bylo možné děj knihy "Gantz 13" shrnout tím, že by se řeklo, že zde dojde k souboji lidí a dinosaurů a není jasné, jak to dopadne, jen je jasné, že někteří, a to na obou stranách, zemřou. Pro příběh není důležitý samotný děj, ale postavy, které zde vystupují, a vztahy, jež mezi nimi vznikají. Ty jsou naprosto zásadní. Stěžejní je pak samozřejmě Kei Kurono, který zde ale získává trochu novou auru a najednou se stává postavou, která vás snadno strhne, a vy hltáte její osud. Navíc je pořád emotivní, je pořád lidský, ale přitom je komiks parádně akční a prostě cool.
Hiroja Oku si prostě jde svou cestou a asi nemá smysl mu to mít za zlé. Jeho forma je specifická, jeho příběhy jsou hodně roztahané, ale nejde říct, že by byly naprosto nezajímavé. Jasně, sám jsem si všiml, že mě série už nedostává tolik jako na svém začátku, kdy jsem měl pocit, že se jedná o zjevení, ale stejně se na každý další díl těším. Už ani ne tak kvůli nahotinkám, ale prostě proto, že chci vědět, jak to dopadne s postavami. A také proto, že chci vidět souboje. Graficky jsou dinosauři trochu divní a máte pocit, že do celkové koncepce nezapadají, ale když jdou do akce, je to paráda. Hlavně ve chvíli, kdy se na scéně objeví boss. Otevíral jsem knihu s nejistotou a skoro smutně, ale zavíral jsem ji opět povzbuzený z toho, jaká jízda to byla. Té akce je hodně, ale pořád jede a pořád je celkem nápaditá.
Žádné komentáře:
Okomentovat