Třetím dílem se série "Tokijský ghúl" dostává do trochu drsnějšího prostředí a zjišťujeme zase něco více o světě, kde se příběh odehrává. Jasně, je to něco jako Tokio současnosti s tím rozdílem, že zde jsou ghúlové a že je společnost přizpůsobena této skutečnosti. Je to tedy Tokio, kde se žije ve strachu. Ale nejsou to lidé, kdo žijí ve strachu, jsou to především ghúlové, kdo se bojí o svou existenci. V tomhle je komiks "Tokijský ghúl" docela zajímavý, protože si uvědomíte, že je v něm docela zásadní téma, které by se dalo označit asi za rasové Je celkem snadné si za ghúly dosadit černochy anebo homosexuály anebo jakoukoli jinou skupinu, kterou lidé tak rádi utiskují jen proto, že se liší. Líbí se mi, když má dílo přesah, hlavně tedy u mainstreamového komiksu, kde to není tak běžné, anebo to alespoň nemívá tolik prostoru.
Tokio, které je nám prezentováno, je Tokio, kde se vyskytuje málo lidí, ulice jsou skoro liduprázdné, a my tak můžeme sledovat ghúly, jak se snaží přežívat. Stále se soustředíme na hlavní postavu, kterou je Kaneki a jeho společnice Tóka, která je skutečným ghúlem a příliš si neužívá, že je v podstatě hlídacím psem mladíka, jenž je napůl člověkem a napůl ghúlem. Společně ale musejí nepřátelství - i když jednostranné - na nějakou dobu nechat být, protože se dějí důležitější věci, které by mohly mít vliv na jejich poklidné žití. Vypadá to totiž, že někdo po ghúlech zrovna v jejich oblasti jde docela tvrdě a nehodlá se jen tak vzdát a nechat je být.
V knize "
Tokijský ghúl 2" jsme byli svědky toho, jak zahynula matka malé Hinami, která se tak stala sirotkem, o kterou se Kaneki a Tóka starají. Jenže postarat se o malou holku, která truchlí po své matce, to není jednoduchý úkol a je možné očekávat, že dojde k nějakým těm problémům, jako třeba k tomu, že holka uteče. Ale ještě před tím vidíme, jak to také ve světě ghúlů funguje. Vydávají se rovnou do hnízda svých nepřátel, aby zde zkusili zjistit nějaké zásadní informace. Sui Išida tu pak vytvořil docela napínavou scénu hned v úvodu, aby to následně mohl ještě gradovat a přinést do příběhu nějaké zajímavé příběhy jako například zbraně, které lovci ghúlů používají.
Když čtete knihu "Tokijský ghúl 3", říkáte si, kdo je vlastně tím zloduchem? Jsou to ti, kdo požírají lidi, anebo to jsou ti, kdo zabíjí ty, co požírají lidi. Sui Išida dovede příběh napsat tak, aby to bylo nejednoznačné. Díky tomu se mi série začíná líbit o něco více. Už to není jen o tom, aby se představoval svět, kde se příběh odehrává, a čtenář poznal všechna jeho pravidla, ale už je to i tom, aby se dělo něco skutečně zajímavého. "Tokijský ghúl" ještě rozhodně není mou oblíbenou sérií, ale dovedl mě třetím dílem zaujmout a začínám chápat, proč je tak oblíbený. Částečně i proto, že dovede lidskou nenávist pojímat z pohledu těch slabších. Tohle je pohled, který upřednostňuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat