Můj Bataclan (Mon Bataclan)
Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2017. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Mon Bataclan" v roce 2016. České vydání má 48 stran a prodává se v plné ceně za 198 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
Scénář: Fred Dewilde
Kresba: Fred Dewilde
Fred Dewilde byl jedním z lidí, kteří byli na koncertě v klubu Bataclan 13. listopadu 2015. Toho dne, respektive toho večera zde koncertovala skupina Eagles of Death Metal, která chtěla natěšeným fanouškům, kterých bylo zhruba 1 500, že sice mají v názvu death metal, ale stejně dělají spíš rock. Jenže se ukázalo, že vrcholem večera, hodně temným vrcholem večera bude masakr, který se v klubu odehraje. A nebude za něj moct kapela, nebudou za něj moct fanoušci, ani nějaká chyba, která povede ke vznícení budovy, ale jednoduše to, že na koncert vtrhnou teroristé, kteří si řekli, že 1 500 lidí není zrovna malý terč. Bohužel se nemýlili. V klubu Bataclan té noci zemřely desítky lidí. Naneštěstí se jednalo o velmi úspěšný teroristický útok.
Nezemřeli všichni, díky za to, ale to neznamená, že ti, co přežili, byli úplně v pořádku. Jedním z těch, kdo byli toho večera na koncertu, byl i Fred Dewilde, francouzský grafik, který zůstal nezraněn, a to hlavně proto, že si dvě hodiny v kaluže krve někoho jiného hrál na mrtvého. Během toho se snažil pomoct i jiné ženě, která se zhroutila vedle něj a kterou se snažil přimět také k tomu, aby se ani nepohnula. V jejím případě to bylo o něco jednodušší, protože byla raněné a rozhodně by nemohla utíkat. Fred přežil a rozhodl se, že o své zkušenosti vytvoří komiks. A ten nazval jednoduše "Můj Bataclan".
Abyste si nemysleli, kniha, nebo lépe řečeno sešit "Můj Bataclan", není nijak rozsáhlý, ale když to vezmete kolem a kolem, komiks v něm je ještě kratší, protože netvoří ani polovinu celého obsahu, jenž je jen 48 stran. Druhou část, která je přece jen o něco delší, tvoří textové vzpomínky a komentáře autora, kde se si ještě o něco více srovnává s tím, co prožil a hlavně s tím, co následovalo, přičemž samotné finále je vlastně takové osobní zamyšlení se nad současnou Evropou a nad tím, kam spěje. Je to osobní, jsou v tom docela dobré myšlenky, ale rozhodně s nimi nemusíte souhlasit. A to po vás autor vlastně ani moc nechce. Jde mu jen o to, abyste si ho vyslechli. Nic víc, nic míň.
Sešit "Můj Bataclan" je takovou osobní psychoterapií, kterou se Fred Dewilde - což je pseudonym a popravdě to zní trochu jako pseudonym pornoherce - zbavil - anebo snažil zbavit - toho, co prožil, snažil se s tím nějak osobně smířit, nějak ventilovat to, co prožil. Komiksová část je krátká a řekne to, co by měla - masakr byl skutečně otřesný a musel na každém přítomné zanechat silný dopad. Druhá část už je opravdu hlavně o tom, aby se autor vypovídal, aby nám sdělil všechno, co chtěl. A možná si z toho něco vezmeme, možná ne. Příběh asi snadno zapadne, podobných zkušeností zažíváme poslední dobou více, většinou naštěstí jen zprostředkovaně, ale je toho moc. Dewildeho pojetí je osobní a tím primárně vyniká, ničím jiným.
Fred Dewilde byl jedním z lidí, kteří byli na koncertě v klubu Bataclan 13. listopadu 2015. Toho dne, respektive toho večera zde koncertovala skupina Eagles of Death Metal, která chtěla natěšeným fanouškům, kterých bylo zhruba 1 500, že sice mají v názvu death metal, ale stejně dělají spíš rock. Jenže se ukázalo, že vrcholem večera, hodně temným vrcholem večera bude masakr, který se v klubu odehraje. A nebude za něj moct kapela, nebudou za něj moct fanoušci, ani nějaká chyba, která povede ke vznícení budovy, ale jednoduše to, že na koncert vtrhnou teroristé, kteří si řekli, že 1 500 lidí není zrovna malý terč. Bohužel se nemýlili. V klubu Bataclan té noci zemřely desítky lidí. Naneštěstí se jednalo o velmi úspěšný teroristický útok.
Nezemřeli všichni, díky za to, ale to neznamená, že ti, co přežili, byli úplně v pořádku. Jedním z těch, kdo byli toho večera na koncertu, byl i Fred Dewilde, francouzský grafik, který zůstal nezraněn, a to hlavně proto, že si dvě hodiny v kaluže krve někoho jiného hrál na mrtvého. Během toho se snažil pomoct i jiné ženě, která se zhroutila vedle něj a kterou se snažil přimět také k tomu, aby se ani nepohnula. V jejím případě to bylo o něco jednodušší, protože byla raněné a rozhodně by nemohla utíkat. Fred přežil a rozhodl se, že o své zkušenosti vytvoří komiks. A ten nazval jednoduše "Můj Bataclan".
Abyste si nemysleli, kniha, nebo lépe řečeno sešit "Můj Bataclan", není nijak rozsáhlý, ale když to vezmete kolem a kolem, komiks v něm je ještě kratší, protože netvoří ani polovinu celého obsahu, jenž je jen 48 stran. Druhou část, která je přece jen o něco delší, tvoří textové vzpomínky a komentáře autora, kde se si ještě o něco více srovnává s tím, co prožil a hlavně s tím, co následovalo, přičemž samotné finále je vlastně takové osobní zamyšlení se nad současnou Evropou a nad tím, kam spěje. Je to osobní, jsou v tom docela dobré myšlenky, ale rozhodně s nimi nemusíte souhlasit. A to po vás autor vlastně ani moc nechce. Jde mu jen o to, abyste si ho vyslechli. Nic víc, nic míň.
Sešit "Můj Bataclan" je takovou osobní psychoterapií, kterou se Fred Dewilde - což je pseudonym a popravdě to zní trochu jako pseudonym pornoherce - zbavil - anebo snažil zbavit - toho, co prožil, snažil se s tím nějak osobně smířit, nějak ventilovat to, co prožil. Komiksová část je krátká a řekne to, co by měla - masakr byl skutečně otřesný a musel na každém přítomné zanechat silný dopad. Druhá část už je opravdu hlavně o tom, aby se autor vypovídal, aby nám sdělil všechno, co chtěl. A možná si z toho něco vezmeme, možná ne. Příběh asi snadno zapadne, podobných zkušeností zažíváme poslední dobou více, většinou naštěstí jen zprostředkovaně, ale je toho moc. Dewildeho pojetí je osobní a tím primárně vyniká, ničím jiným.
Žádné komentáře:
Okomentovat