#DP132: Future State: Harley Quinn

 Autorem článku je Daniel Palička

Scénář: Stephanie Phillips

Kresba: Simone Di Meo

Po zrecenzování minisérie “Future State: Superman of Metropolis” se vrháme na druhý titul, jenž jsem v rámci iniciativy Future State dočetl. Tentokrát přišla na řadu minisérie “Future State: Harley Quinn”. Abych se přiznal, byl jsem na ni šíleně zvědavý, a to hned z několika pádných důvodů. Nejprve mě potěšil kreativní tým. Ten nebyl složen z příšerného dua Amanda Conner a Jimmy Palmiotti, který Harley psal během posledních několika let naprosto otřesně. O to více se člověk mohl těšit na jiné, mnohem přívětivější pojetí. Dále mě lákalo futurističtější prostředí. Každá minisérie se totiž odehrává v daleké budoucnosti, takže čtenář nikdy neví, co ho čeká, ani s čím se scénáristé vytasí příště. Navíc, tvůrcům to dává ještě větší tvůrčí svobodu, jelikož nemusí být limitováni zaběhnutými mantinely. Místo toho mohou zkusit něco nového. Něco, co hravě přiláká a zaujme fanoušky. Tím největším důvodem, proč jsem se těšil, však bylo kladné přijetí. Co jsem si pročítal názory na zahraničních knižních databázích, čtenáři byli veskrze spokojení, což bylo způsobeno zejména tím, že nová, méně známá a vcelku neotřelá Stephanie Phillips podle všeho pojala  jednu z nejznámějších batmanovských záporaček osobitě a mnohem odlišněji. Ano, autorka sice má na kontě projekty jako Devil Within, Artemis and the Assassins nebo The Butcher of Paris, nejedná se však o tituly, o nichž by měl povědomí každý. Její Harley Quinn se tedy dá označit za její vůbec první velký komiksový projekt. Na to, že jde o její premiéru, co se klasického superhrdinského mainstreamu týče, u fanoušků úspěšně zabodovala. Otázka ovšem zní, dokázala mě svým stylem oslovit?

Dějově se ocitáme v budoucnosti, ve které se město Gotham změnilo k nepoznání. V současnosti je pod dohledem nově vytvořené organizace jménen Magistrate (osobně preferuji lépe znějící český překlad “Magistrát”), která funguje na bázi policejního státu. Tím pádem kontroluje, zda lidé dodržují zákony, a vzhledem k změně názoru na maskované ochránce se také snaží zlikvidovat všechny pošuky v maskách, kteří všude možně pobíhají, nehledě na to, zda jde o hrdinu nebo záporáka. Tím se dostáváme k Harley Quinn, která je samotnou organizací vězněna v obří uzavřené cele. Jako by to nestačilo, musí spolupracovat s Jonathanem Cranem, známějším pod svým zločineckým aliasem Scarecrow. Aby mohla být vykoupena a propuštěna na svobodu, kterou si tak mermomocí přeje, musí na jeho příkaz lovit “masky” (přezdívka pro lidi v maskách) vzdorující autoritám. To v praxi znamená, že je vystopuje, následně polapí a přenechá je vojákům k zatknutí. 

Po vypravěčské stránce je “Future State: Harley Quinn” na velmi slušné úrovni. Phillips ví, kdy má zpomalit, kdy naopak vsadit na efektivní akci. Krásně balancuje mezi oběma polohami a dokáže je vyvážit, aby něčeho nebylo málo, něčeho naopak příliš, což komiksu dost napomáhá. Zároveň musím vypíchnout velké zaměření na vývoj postav a na jejich vzájemné interakce. Titulní Harley mi byla sympatická a dokázal jsem si k ní už od prvních několika stránek utvořit silný vztah. Byla jedním slovem skvělá. Možná právě proto jsem jí celou dobu fandil v jejím počínání. V scénách, kdy s elegancí porážela jednoho protivníka za druhým, na mě navíc dokázala zapůsobit svou osobitou krásou, což se mi u postavy tohoto typu stává málokdy. A co víc, líbí se mi, že scénáristka se nedrží modelu, který byl v posledních několika letech u DCčka tradicí, tedy napsat Harley jako tupou, naprosto bezmyšlenkovitou osobu bez jasně dané identity. Ne, Phillips ji píše po svém. Říkal jsem si: „Ano, konečně čtu pořádně napsanou postavu!“ Ani nevíte, jak velká satisfakce to pro mě byla. Nicméně, Harley není jediným tahounem celého příběhu. Kromě ní mě taktéž velice zaujal Scarecrow, také pojatý trochu jinak. Jeho šarm na vás vyzařuje z každé stránky a svým osobitým vystupováním vás doslova okouzlí. A ty vlasy, to je něco! A abych  nezapomněl, nesmím opomenout ani hlavního záporáka, o němž se bohužel nemohu detailněji rozepsat, poněvadž nechci zbytečně vyzrazovat děj. I ten je nicméně napsán bravurně. 

Kapitolou samou o sobě je pak kresba Simona Di Mea. Svým výtvarným stylem mě dokázal uchvátit už při čtení minisérie “Mighty Morphin' Power Rangers/Teenage Mutant Ninja Turtles”, v níž exceloval na plné čáře. Zde sice taktéž předvádí silný výkon, jenž je povýšen na piedestal především zásluhou výrazného coloringu, pasujícího k futuristicky laděnému prostředí, a dynamického panelování, ovšem měl bych k němu jednu výhradu. Některé scény byly zmatečné a nebylo zřejmé, co se na nich děje. Tímto neduhem trpí především pasáže, kdy se Harley snaží polapit zlosyny. (Ano, ačkoliv jsem o několik řádků výše psal, že má pomáhat s naháněním “masek” obecně, v průběhu děje dojde pouze na zlosyny typu Professor Pyg a další.) Když už jej zmiňuji, právě u jeho dopadení jsem zprvu vůbec nechápal, co se v tu danou chvíli stalo. Až poté, kdy jsem se na panely podíval trochu pozorněji a detailně jsem si je prohlédl, mi to docvaklo, ovšem dalo to zabrat. Podobných scén najdete v komiksu více, což je škoda, protože jinak bych k výtvarné stránce neměl žádné zásadnější výhrady. 

Mám však pár připomínek k příběhu. Ačkoliv je tempo vyprávění svižné, zábavné a akčně nabité, díky tomu vás ostatně bude čtení bavit, stejně jsem narazil na pár chybiček. Prvně, některé dějové linky jsou hodně zhuštěné. Někdy jsou příliš uspěchané, jindy strašně okleštěné. Kupříkladu jedna důležitá scéna s Jonathanem Cranem, která je pro zápletku velmi důležitá, by za normálních okolností měla mnohem větší výstavbu, jenomže vinou sešitové limitace na dvě čísla musela být naneštěstí upravena, aby jakž takž dávala smysl. Podobných příkladů bych mohl vypsat mnohem více. Stojím si zkrátka za tím, že kdyby byl komiks o něco delší, minimálně o jeden sešit, mohla by autorka některé části příběhu lépe rozvinout. Na tento problém trpí především druhá polovina, kde Phillips střídá jeden důležitý moment za druhým. Ano, minisérii sice nakonec dokázala úspěšně ukočírovat, mám však pocit, že druhou půlku mohla zvládnout o poznání lépe. Mou druhou výtkou je pak finální bitva, jež byla bohužel strašně urychlená. S tím se pojí i konec. Ten byl pěkný, ale dle mého názoru mohl být lépe zpracovaný. Opět se však vracíme k obrovskému problému, kterým je délka. Snad to nemusím nijak zvlášť rozebírat. 

Každopádně, i přes tyto nedostatky bych mohl “Future State: Harley Quinn” vřele doporučit. Srovnám-li Harley s minule recenzovaným počinem, jde o kvalitnější kousek. Zamlouvaly se mi postavy a jejich vzájemné interakce, úchvatná kresba a postupný vývoj. I přes místy chaotické scény a některé slabší pasáže jsem si čtení užil. Osobně vnímám “Future State: Harley Quinn” jako velmi sympatický počin, díky kterému jsem se dozvěděl hned dvě věci. Prvně, i v současnosti může být Harley Quinn napsaná solidně. A za druhé, Stephanie Phillips na mě působí jako velmi sympatická scénáristka, která umí psát. Možná právě proto si od ní chci přečíst některé z jejích autorských projektů. To už o kvalitách recenzované minisérie něco vypovídá.

Přehled titulů, které jsou zahrnuty do iniciativy Future State, naleznete zde.