#2152: The New 52 - Young Justice

Další díl několikadílného seriálu o New 52 je tady! Tentokrát se Martin zaměřil na komiksy, které spadají do kategorie "Young Justice". Přeji vám příjemný zážitek z četby.

- Dan

Skupina komiksů, která se v novém eventu „The New 52“ skrývá pod označením „Young Justice“, je rozhodně tím nejslabším, co může DC Comics nabídnout. Jeden by si myslel, že když to budou komiksy pro mladé o mladých superhrdinech, budou něčím výjimečné, něčím jiné. Ale DC se rozhodlo jít cestou, kterou vyšlapal dávno Marvel se svým „Spider-Manem“. Mladý hrdina, který se ke schopnostem dostane náhodou a není schopen se s nimi vyrovnat, anebo hláškující frajer, co zvládne všechno na světě. Nic nového pod sluncem, a tak je to bohužel v případě téměř všech komiksů, které se řadí k „Young Justice“.

Prvním komiksem, který je ještě schopen se se stanoveným standardem vyrovnat, je komiks „Static Shock“, na němž se podílel i John Rozum, jenž se proslavil hlavně díky sérii „Xombi“. John po prvním díle vycouval. „Static Shock“ si ale drží svojí úroveň snesitelnosti, je poměrně vtipný, což se o většině jiných komiksů z „Young Justice“ nedá říct. Static – původně jsem si myslel, že je to černoška, nikoli černoch, čemuž kresba moc neodpovídá – má poměrně zajímavou rodinu, a tak má příběh i větší hloubku.

I „Blue Beetle“ je komiksem snesitelným, i když naprosto neoriginálním. Mladík je napaden vesmírným organismem, který jej dokáže proměnit v cosi jako člověk v broučím skeletu, který toho umí strašně moc. Blue se seznamuje se svými schopnostmi, snaží se sžít se svým symbiontem a vést normální život. Zas tak snadné to není. „Blue Beetle“ je komiks, který asi nejvíce parazituje na „Spider-Manovi“. Myslím, že i proto mám pocit, že superhrdinský komiks už nemá kam jít a uvíznul – nejspíš poměrně dávno – v jednom jediném bodě a nikam se neposouvá. A tak jediné, co jej oživují, jsou eventy. Tradice je zde to nejdůležitější, protože bez lásky k superhrdinům by nakladatelství jako Marvel a DC Comics nemohla pokračovat.

Pokud jsem tyhle dva komiksy trochu vyzdvihoval, o ostatních už nic podobného říct nemůžu. „Legion Lost“ je prostě o skupině neznámých superhrdinů z budoucnosti, kteří se objeví v naší době, protože sledují energetickou stopu, jež by mohla pomoct budoucnost zachránit. Hrdinové jsou nezajímaví a člověk si říká, kolik různých superhrdinů asi může jeden vesmír poskytnout. Odpovědí je série „Legion of Super-Heroes“, což je skutečně ta nejšílenější věc, co v superhrdinském komiksu může být. Skupina vesmírných kreatur, které si říkají superhrdinové, řeší nějaké vesmírné problémy. Je smutné, že tohle čtenáře pořád zajímá. Podobná série by měla skončit po druhém dílu maximálně. Komiks by se měl někam posouvat a ne být stejný jako před padesáti lety, jen na lepším papíře a s lepším tiskem.

Ani zbylé dva komiksy, které se řadí do skupiny „Young Justice“ nejsou zrovna nějaké zázraky. Tím prvním je „Hawk and Dove“, komiks o muži a ženě, kteří se stali avatary války a míru. I když by bylo možné očekávat příběh epický, je spíše komornější, vystupuje zde jen pár postav. Ale ono se to od pátého dílu asi pořádně rozjede do šířky. Příběh ničím neohromí, protože se babrá neustále v tom samém – jak zastavit zlo, když mám ještě ke všemu problémy s parťákem.

A nakonec „Teen Titans“, což je jen další ukázka toho, v jakém úpadku superhrdinský komiks je. Samozřejmě, není to nic nového, asi vždycky bylo potřeba vytvořit tým, kde by se objevovali mladí lidé, kteří budou nejlépe kopiemi svých slavnějších kolegů. A tak tu máme Kid Flashe, Superboye nebo Red Robina, jednoho z pokračovatelů Robina původního. Z tohohle na mě padá skutečně smutek. Příběh je průměrný, ale tahle zvěrstva okolo totožností superhrdinů, jejich zmenšených verzí a několikanásobných inkarnací, to je příšernost, kterou fanoušek přijímá bez keců až příliš dlouho. Myslím, že právě komiksy „Young Justice“ ukázalo DC Comics, v jakém stavu se superhrdinský komiks v Americe nachází a že by to zase chtělo nějakého Alana Moora, který by na to pořádně upozornil. Jenže Alan se stáhl a dělá si menší projekty, Frank Miller se na stará kolena asi pomátl a „Kick-Ass 2“ je především brutálním nářezem.