#2129: Papež ukrutný

Papež ukrutný (Le pape terrible)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2020. Původně vyšlo jako sešity "Le pape terrible 1: Della Rovere" (2009), "Le pape terrible 2: Jules II" (2011), "Le pape terrible 3: La pernicieuse vertu" (2013) a "Le pape terrible 4: L'Amour est aveugle" (2019). České vydání má 240 stran a prodává se v plné ceně za 748 Kč (základní) nebo 798 Kč (limitovaná edice).

Scénář: Alejandro Jodorowsky

Kresba: Theo Caneschi

Alejandro Jodorowsky je autor, pro kterého mám slabost. Dokáže přicházet s příběhy, které jsou plné fantazie, jsou plné filosofických otázek, ale přitom dokážou zabřednout i do braku, jsou úchylné a jsou drsné. A přesně to je i případ komiksu "Papež ukrutný", který u nás vychází pod nakladatelstvím Argo ve svém kompletním vydání, což znamená čtyři sešity v jedné knize, takže skoro 240 stran komiksu z pera Alejandra Jodorowského, jehož ilustrátorem se tentokrát stal Theo, italský autor, který má na českém trhu svou premiéru, ač se rozhodně nejedná o umělce, který by v komiksu zatím netvořil. Jen se zatím nedostal na český trh. Zaměřuje se spíše na série a jeho tempo je relativně pomalé, a tak nepatří k autorům, kteří by toho chrlili přespříliš. Prozatím se tedy budeme muset spokojit s tím, že ho poznáme pouze prostřednictvím komiksu "Papež ukrutný". A rozhodně to je seznámení velmi... intenzivní. Ano, to bude asi to správné slovo.

I když má Theo krásnou kresbu, která je na jednu stranu skoro fotorealistická, ale na druhou stranu máte pocit, jako kdyby odkazovala na renesanci, kdy se děj komiksu "Papež ukrutný" odehrává, v mém případě byl stejně hlavním důvodem ke koupi komiksu "Papež ukrutný" jeho scenárista, tedy Alejandro Jodorowsky. A dovedu si celkem představit, že pro některé čtenáře může být tento komiks zklamáním, protože na rozdíl od jiných, které světoznámý autor napsal, je tenhle - minimálně na první pohled - méně filosofický a více úchylný. Buď jsou ty filosofické otázky skryty hlouběji - a já myslím, že jsou - anebo se prostě jen potřeboval vyřádit. I kdyby platila ta druhá varianta, proč ne, vlastně mi to vůbec nevadí, protože je tu přesně to, co mám na příbězích rád - i to, co normálně tvůrci ukazovat nechtějí, to Jodorowsky a Theo ukážou bez problémů. Jsou zde nahé tlusté ženy, je zde sex dvou mužů, jsou zde nazí staří muži, je to prostě takové pěkně úchylné. A přitom to není vyloženě oslava úchylnosti, i když prudérním to tak připadat bude. Jen to ale ukazuje na to, že v církvi prostě určité problémy byly a ona fungovala - a funguje - jako jejich omluva.

Příběh komiksu "Papež ukrutný" vypráví o papeži, který se jmenoval Julius II., ale ne jako odkaz na Julia I., ale jako odkaz na Julia Caesara. Julius II. se narodil jako Giuliano della Rovere v Albisole v Janovské republice a na papežský stolec usedl v roce 1503, kdy mu bylo šedesát let. Zápis o něm na Wikipedii je celkem zajímavý: "Nejvíce proslul svojí bojovnou politikou proti četným nepřátelům. Byl však také znám jako mecenáš umění a podporoval velké stavební projekty, například přestavbu baziliky sv. Petra a výzdobu Sixtinské kaple. Dále v roce 1506 vytvořil Švýcarskou gardu jako elitní jednotku pro svoji ochranu." Tohle jsou základní fakta, která Alejandro Jodorowsky do komiksu dal, přidal další známá historická fakta, k tomu ale dávku lásky k mladším mužům a hromadu intrik, za něž by se nestyděl ani George R. R. Martin. Zajímavé je, že i ve svém věku se papež nebál táhnout s armádou do boje. Očividně to byl hodně nebezpečný chlapík. Alejandro Jodorowsky ukázal zajímavou rovinu tohoto člověka - šílenec, ale zároveň jedinec, který se dokáže zamilovat, válečník, ale přitom člověk, který nechal vytvořit mnoho jedinečných uměleckých děl.

Komiks "Papež ukrutný" má za hlavní postavu - o hrdinovi se zde skutečně nedá mluvit - člověka, který vám bude nejspíš odporný, ale stejně budete přemýšlet o tom, jestli byl opravdu takový šílenec, jestli byl opravdu až tak špatný protože očividně dokázal milovat, a to velmi, i když to tedy nebyly ženy, ale muži. Alejandro Jodorowsky dokázal napsat postavu, která je na většinu pohledu odporná, není to člověk, kterého byste chtěli mít doma, pokud tedy nejste mladík s andělskou tváří, který má slabost pro starší mocné pány. Ale na druhou strnu, to, jak je ho postava končí... Jako kdyby vám Alejandro sděloval, že je v tom něco trochu víc, že každá mince má dvě strany, a to i v případě, kdy je člověk na první pohled jen špatný. Komiks "Papež ukrutný" představuje osobitý pohled na historii, ale říkám si, jak moc se to lišilo od toho, co se skutečně dělo.

#2010: Moby Dick: Bílá velryba

Moby Dick: Bílá velryba (Moby Dick)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2017. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Moby Dick" v roce 2014. České vydání má 256 stran a prodává se v plné ceně za 348 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Christophe Chabouté podle románu Hermana Melvilla

Kresba: Christophe Chabouté

Rovnou se přiznám, knihu "Bílá velryba" jsem nečetl. Je to jedna z těch knih, které bych si chtěl přečíst, protože odkazy na ni jsou v literatuře i komiksu až příliš časté, mnozí autoři ji označují za zásadní dílo, které ovlivnilo i jejich tvorbu, ale stál je to kniha, kterou mám jen na svém čtenářském seznamu, ale zatím jsem se na ni nedostal. Přesto si myslím, že se najde více lidí, kteří nikdy knihu od Hermana Melvilla nečetli, ale přitom budou vědět, o čem je. Tedy alespoň v těch základních obrysech, i když nebudou tušit, proč je tak rozsáhlá a co v sobě asi má všechno za poselství. Byl jsem pak i zvědavý na to, jak se rozsáhlou knihu, kde je opravdu hodně textu, podařilo převést do komiksové podoby. Jasně, ani komiks "Moby Dick: Bílá velryba" není na komiks hubeňour, má 256 stran, ale ve srovnání se sedmi sty stránkami románu je to přece jen rozdíl.

Adaptace se ujal Chritophe Chabouté, francouzský autor, který se u nás ve velkém díle představuje poprvé, i když ve Francii se jedná o autora, který už tvoří dvacet let. I tohle je důvod, proč si knihu "Moby Dick: Bílá velryba" koupit, protože se jejím prostřednictvím představuje umělec, který je dostatečně vyzrálý, a to jak kresebně, tak i scenáristicky. Co se týká scénáře, je jasné, že nebylo možné převést román dokonale, se všemi jeho myšlenkami, ale Chabouté se toho ujal tak že do popředí vystupuje samotný příběh, který je dobře známý, ale díky tomu, jak si autor hraje s postavami, jak je dokáže dobře vykreslit, dostává se do děje i ta hloubka, která musí být v románovém provedení přece jen ještě znatelnější a tíživější. Kniha "Bílá velryba" není vyhlášená zrovna pro to, že by se četla snadno a odsýpala.

Příběh začíná na ostrově Nantucket, v přístavu, kde nezkušený mladík Izmael hledá práci - chce se nechat najmout na velrybářskou loď, i když s lovem a vlastně ani s mořem nemá žádné zkušenosti. Narazí na harpunáře, podle všeho kanibala, který se jmenuje Kvíkveg. Ani jedna z těchto postav není vyloženě dobře zpracována, jejich motivace nejsou jasné, ale Kvíkveg má svoje dobré momenty. Izmael z komiksového zpracování vychází spíše jako pozorovatel. Posádka lodi Pequod je celkově popisována relativně mělce, ale důležité je to, jak se chovají na moři, jak se chovají k lodi, ke svému poslání a především, jak se chovají ve vztahu ke svému šílenému kapitánu Achabovi, který na moře nevyráží proto, aby ulovil co nejvíce velryb a získal co nejvíce jejich tuku, ale aby se vypořádal s mořskou příšerou, obrovským vorvaněm, který ho připravil o nohu. A nejen o ni.

Herman Melville se ve své knize vyznačuje přesností, pokud se týká popisu života na lodi a lovem velryb. Chaboutému se musí nechat, že i tohle zvládl skvěle zachytit, především pak v kapitole "Rozsekávání", kde je skutečně skvěle zobrazeno, jak dochází ke zpracování velryby přímo na lodi. Velmi tomu dopomáhá kresba, kde i přes relativně velké množství postav se Chabouté postaral o to, abyste se ani na chvíli neztráceli a vždy si byli jistí, na koho se koukáte. Kresba hodně pomáhá atmosféře, a to jak na ostrově, tak pak na lodi i na malých člunech. Tady máte opravdu pocit, že jste na moři, že jste na velrybářské výpravě a že se ocitáte ve velkém nebezpečí. Melvillovu knihu jsem zatím nečetl, nemohu srovnávat, ale jsem si jistý, že komiks nemohl pojmout to, co kniha prezentovala, přesto si myslím, že se jedná o skvělou adaptaci, jednu z nejlepších, jaká se u nás na komiksovém trhu objevila.

#2008: Cromwell Stone

Cromwell Stone (Cromwell Stone)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2017. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Cromwell Stone" v roce 2013. České vydání má 155 stran a prodává se v plné ceně za 398 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Andreas

Kresba: Andreas

Komiksem "Cromwell Stone" se nám na českém trhu představuje zajímavý, původem německý autor Andreas, celým jménem Andreas Martens, kterého jsme doposud neznali, ale který nám ukazuje, že je toho ještě hodně, co na našem trhu nemáme, ale co by se tu rozhodně objevit mohlo a mělo. Hned na první pohled vás zaujme kresba, která je prostě specifická a dokáže vás krásně vtáhnout do děje, který ne vždy musí být z těch, jež jsou vyloženě přehledné, i když pokud se nakonec nad příběhem zamyslíte, uvědomíte si, že byl vlastně celkem přímočarý, ale byl podán způsobem, aby to bylo tajemné, mysteriózní, záhadné a možná trochu matoucí, i když zápletka vlastně v konečném důsledku až tak komplikovaná není.

Kniha "Cromwell Stone" v české podobě je souborným vydáním a obsahuje celkem tři původní příběhy, které se točí okolo postavy Cromwella Stona, ať ten už v nich skutečně vystupuje, anebo je pouze určitým zdrojem událostí, jež sledujeme. Scenáristicky mi nejlepší přišel první příběh, jednoduše nazvaný "Cromwell Stone". Druhý se pak jmenuje "Návrat Cromwella Stona" a třetí "Závěť Cromwella Stona"". Společně pak tvoří relativně uzavřenou trilogii, kdy ale každý jednotlivý příběh je v podstatě uzavřený a návaznost, i když zde sice existuje, není vyloženě to zásadní, co ke čtení jednotlivých příběhů potřebujete. Samozřejmě společně pak příběhy dávají přece jen větší smysl a propojení zde existuje.

První část se zaměřuje na samotného Cromwella Stona, který se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Společně se skupinou dalších lidí se ocitl na lodi, kde proběhla vzpoura a on s dalšími jedenácti lidmi nakonec jako jediný přežil. Už je to téměř deset let a na každé výročí té události došlo k úmrtí jednoho přeživšího. Možná je na řadě Cromwell anebo někdo ze dvou přeživších. Právě k jednomu z nich Cromwell přichází, aby mu vyprávěl podivný příběh. Druhá část už se zaměřuje na dění na jiné lodi a na tom, jaký náklad zde byl převážen a jaké následky to mělo, aby se poslední díl soustředil na Cromwellovu závěť, která výrazně mění hlavní postavu. Přesto zde ale celou dobu jsou provázanosti, ale jsou volnější než v jiných příbězích na pokračování.

Spojujícím prvkem je třeba téma, které je velmi silně lovecraftovské, což vystupuje jak z atmosféry příběhu, doby, postav, tak i z výtvarného ztvárnění, které je prostě výborné. K Lovecraftovi se hodí dokonale, a pokud by Andreas žil v době, kdy H. P. psal a potřeboval by ilustrátora, myslím, že by s Andreasem byl spokojený skutečně nad míru. Kresba komiksu "Cromwell Stone" je černobílá, což je samo o sobě skvělé, protože se to k hororovému příběhu hodí, ale k tomu všemu si dokáže autor ještě skvěle hrát s linkou, se šrafováním, s černými a bílými plochami, ale také se strukturou a podobou panelů. To všechno vytváří celkový dojem z příběhu, který je skutečně unikátní a skvělý. Tady musím říct, že mě nakonec kresba zaujala o něco více než příběh, což jsem u lovecraftovského hororu trochu nečekal.

Andreas

Komiks "Cromwell Stone" je tak pro mě velmi milým a hezkým překvapením, kdy jsem vždy rád, pokud se na českém trhu něco hororového objeví, protože horor je žánr, který je docela náročný, natožpak v komiksové podobě. Ale Andreas se svého úkolu zhostil skvěle a z některých jeho panelů a kompozic v panelech budete prostě jako u vytržení. I když si myslíte, že jste možná viděli hodně, tak svými panely vás dovede překvapit. A to velmi příjemně. Jen mi prostě přišlo, že kresba trochu vede nad scénářem, který u první části není špatný, ale u druhých dvou mi přišel lehce zmatečný, skoro až zbytečně. Pokud ale máte rádi Lovecrafta, pokud máte rádi místy až expresionisticky pokřivené obrazy, rozhodně si knihu "Cromwell Stone" užijete. I kdyby jen pro ilustrace samotné.

#1981: Oči kočky - 90 %

Oči kočky (Les yeux du chat)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2019. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Les yeux du chat" v roce 1985. České vydání má 64 stran a prodává se v plné ceně za 498 Kč.

Scénář: Alejandro Jodorowsky

Kresba: Moebius

Myslím si, že spousta lidí, kteří otevřou knihu "Oči kočky" ještě v obchodě, než si ji koupí, a netuší, co to je za komiks, od koho a jak vznikl, ji zase s překvapeným nebo možná i vyloženě naštvaným výrazem odloží a nechají ji ležet pro někoho, koho komiks zajímá o něco víc a je ochoten dát 500 Kč za knihu, která má v konečném součtu celkem 64 stran, z čehož komiks tvoří celkem 50 stran. Přesně. A kolik, že komiks tvoří panelů? Také přesně 50. Ano, každá stránka na sobě má jen jeden panel. "Oči kočky" jsou komiksem, který se snadno přečte za jednu minutu, pokud otáčíte stránky celkem rychle a příliš se nezabýváte tím, že si prohlížíte jednotlivé ilustrace. A to je chyba, protože tady v tom komiksu je zajímavý záměr. A také celkem zajímavý příběh za tím, jak vlastně příběh vznikal. Jodo a Moebius ztroskotali na přípravách jejich verze filmu "Duna". Ale společně si sedli a dostali možnost - zadarmo pro zadarmo šířenou publikaci, která byla v podstatě propagačním materiálem měsíčníku Métal Hurlant. A ta - jelikož dostali celkem dost prostoru, ale Jodo napsal krátký příběh - vznikl nápad na specifické pojetí komiksu "Oči kočky".

A "Oči kočky" jsou skutečně specifickým komiksem, a to nejen proto, že se jedná o první publikovanou a ukončenou spolupráci Alejandra Jodorowského a Moebiuse. A samozřejmě je to jejich první společný publikovaný komiks. Pak se jejich dílo výrazně rozšířilo, ale i "Oči kočky" je možné považovat za určitý mezník. Nejen proto, že zde Moebius ukázal své kreslířské schopnosti - ty už potvrdil dávno - ale především proto, jakou vypravěčskou formu dvojice zvolila, i když podle vyprávění, které Alejandro na začátku komiksu prezentuje, to vypadá, že právě ten styl, jakým je příběh vyprávěn, by podle všeho jeho nápadem, který vzešel z toho, že mu Moebius sdělil, že mají prostor na více než jen pár stránek, na něž je první verze komiksu vyšla. A tak se zrodily "Oči kočky", které se sice čtou velmi rychle, ale pokud se nad nimi zastavte, zjistíte, že i v tak krátkém příběhu je toho mnohem víc.

Nabízejí se různé otázky. Kde se příběh odehrává? Co je to za svět? Kdo je zač ten klu? Jak je možné, že komunikuje s dravcem? Proč ho orel poslouchá (pokud to tedy je orel, ať mě když tak ornitologové opraví)? Je kočka důležitá? Má nějakou moc? Co ten kluk chce? Je to všechno opravdu jenom hra? A pak dojde na poslední dvojstránku a vás zamrazí. Celý komiks "Oči kočky" je koncipován jako horor, i když odhalení tohoto žáru je postupné a projevuje se především vizuální formou. Pokud Moebiuse znáte, myslím, že zde vás dovede překvapit. Hlavně detailní záběry jsou zde skutečně silné. Ale síla komiksu "Oči kočky" není jen v jeho grafické stránce, i když i ta sama je úchvatná, ale je o propojení scenáristy a kreslíře. A právě scenáristická síla Alejandra Jodorowského se projevuje v tom, jak příběh graduje, a v posledních slovech, která jsou zde vyřčena. A to je komiks na slova skutečně velmi skoupí, většina stránek se obejde beze slov. I v minimalismu je však někdy síla. "Oči kočky" jsou skvělým důkazem.

Kompozice komiksu "Oči kočky" je vlastně jednoduchá. Na levé stránce je obraz, který je téměř neměnný, na stránce pravé je panel, kde je scéna proměnlivá. Při čtení to funguje skvěle. Díváte se na jednoduchý příběh různýma očima. Je zde dynamika, která je dána pohybem orla, je zde statika, která je prezentována neměnností chlapcovy pozice. I tak jednoduchá kompozice umožňuje ale skvělou gradaci. Při čtení máte pocit, že rytmus příběhu je nějaký takový. Tam. Tam. Tam-tam. Tam-tam. Tam-tam-tam. Tam-tam-tam. Tam-tam-tam-tam. Tam-tam-tam-tam-tam. TAM. Tempo se neskutečně zrychluje až k oné poslední větě, která to rozsekne a udělá z vizuálně krutého příběhu příběh krutý celkově. "Oči kočky" ve vás pak budou ještě hodnou chvíli rezonovat. A to je dobře, tohle by skvělé umělecké dílo mělo umět. Nemám potřebu si věšet na zeď plakáty, ale když jsem knihu "Oči kočky" dočetl, řekl jsem si, že by bylo super mít stěnu pokrytou celý tímhle komiksem. Akorát nevím, jak by se to udělalo, aby to vypadalo dobře i z hlediska čtenosti.

#1959: Lady Mechanika - 65 %

Lady Mechanika (Lady Mechanika)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2017. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Lady Mechanika" v roce 2015. České vydání má 168 stran a prodává se v plné ceně za 598 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Joe Benitez

Kresba: Joe Benitez

Barevný komiks v celkem velkém formátu, do toho křídový papír, na kterém se kresba docela hezky leskne, a do toho steampunkový příběh s hrdinkou, která už na první pohled prostě vypadá dobře. "Lady Mechanika" je rozhodně zajímavým přínosem do českých komiksových vod, protože zase tolik steampunkových příběhů tu rozhodně nemáme, navíc tenhle není vůbec špatný, i když si jsem jistý, že na něm nějaká ta negativa můžete najít. Je to ale steampunk ve skutečně příjemném provedení, kdy dojde na docela dobré vynálezy, i když co si budeme povídat, tak zrovna Lady Mechanika samotná vypadá spíše jako pořádná kočka z masa a kostí, než jako žena, která v sobě má něco mechanického, ale pořád je nám to připomínáno, tak to asi bude pravda. Z hlediska steampunku pak ale více zaujmou stroje, zbraně, dopravní prostředky, na nich se Joe Benitez s líbivými barvami Petera Steigerwalda skutečně vyřádil.

Lady Mechanika je v prezentovaném světě osobností, která je dle mého na hranici zákona, i když tohle není jasně definována. Není úplně jasné, co je zač, jestli jen lovkyně démonů, nebo prostě jen lovec hlav, anebo je opravdu kriminálníkem. První krátká epizoda, kde se nám představuje, by spíše svědčila o tom, posledním, což celkem potvrzuje i příběh dál, ale jasně to řečeno není. Popravdě mi přijde, že Lady Mechanika má být spíš cool postavou, kde se moc neřeší, co je vlastně zač, prostě si dělá, co chce. Tohle mi na ní trochu vadilo a je pak celkem těžké si postavu oblíbit. Co jí dělá zajímavou, to je tajemství okolo jejího zrodu. Bohužel v tomhle ohledu může komiks "Lady Mechanika" trochu zklamat, protože se tomu věnuje spíše povrchně a popravdě se z minulosti hlavní postavy mnoho nedozvíme.

Ono by se zdálo, že minulost Lady Mechaniky je vlastně důležitým prvkem děje, ale on je to spíš impuls, který ji vede k tomu, aby vyšetřovala jeden případ, který se jí trochu týká. Týká se jí proto, že obětí je zde dívka, která na sobě také měla něco mechanické. Co když je to dívka, která má také nějaké dočinění s její minulostí? Co když dívka dokáže vysvětlit mezery, které Lady Mechanika má v paměti? Jasně, že musí zjistit, kdo dívka byla, kam zmizela, co se jí vlastně stalo. Díky tomu, že je příběh řešen detektivně, je to celkem fajn, ale nakonec zjistíte, že je to trochu hromadění postav, které stejně musí vést hlavně k tomu, aby zde bylo nějaké velkolepé finále, které ale zůstává otevřené. A je otázkou, jestli se dočkáme i pokračování, které v originále už vyšlo, tak můžeme doufat, že bude české vydání také výhledově na řadě.

Joe Benitez už se u nás představil jako spoluautor kresby a scénáře v knize "Darkness Kompendium 1" a také autor kresby v komiksu "Witchblade Kompendium 2", ale prostřednictvím knihy "Lady Mechanika" se nám Benitez představuje jako autor u vlastní série, kterou si mimochodem i sám vydává. A je vidět, že má hodně blízko k mainstreamu, jde mu kreslit skutečně krásné ženy, ale má i dar pro příběhy, které dovedou zaujmout. Je to chvílemi lehká zábava, detektivní příběh zde vyloženě dokonale nefunguje, hodně se toho řeší postavou, která se náhle objeví, aby posunula dění nebo rovnou převedla děj k finále. Ale postavy jsou celkem fajn, je to sem tam i trochu vtipné a v tom větším formátu to vypadá dobře. Steampunk v komiksu funguje, i když k dokonalosti mu ještě dost chybí, alespoň tedy v případě knihy "Lady Mechanika".

#1933: Nemo: Srdce z ledu - 85 %

Nemo: Srdce z ledu (The Nemo Trilogy - Nemo: Heart of Ice, Nemo: The Roses of Berlin, Nemo: River of Ghosts)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako třídílná minisérie "Nemo: Heart of Ice", "Nemo: The Roses of Berlin" a "Nemo: River of Ghosts" v letech 2013 až 2015. České vydání má 184 stran a prodává se v plné ceně za 598 Kč.

Scénář: Alan Moore

Kresba: Kevin O'Neill

Už sem to zmiňoval několikrát, ale klidně to zmíním ještě jednou. Alan Moore je mým nejoblíbenějším komiksovým scenáristou. Jeho komiksy zbožňuji, i když je zřejmé, že v současné době už to není ten, kdo určuje trendy v komiksu, na to se moc rozkmotřil s velkými vydavateli a na to je moc velký samorost a moc velký podivín. Nic to nemění na tom, že jsem nadšen sledoval, že se na našem trhu objevil další jeho komiks. Nakladatelství Argo patří dík, že komiksy "Nemo: Heart of Ice", "Nemo: The Roses of Berlin" a "Nemo: River of Ghosts" vydalo, navíc v jedné jediné sebrané knize - přece jen je to uzavřený příběh, takže je jen dobře, že ho tu máme najednou. Ale i když je to příběh uzavřený, jsem si jistý, že ani Moorovi fandové z něj nebudou vyloženě nadšení. Já si však nemůžu pomoct, mě příběh v knize "Nemo: Srdce z ledu" prostě bavil, je to tak nějak to, co od "Ligy výjimečných", respektive komiksu ve stejném duchu očekáváte.

Sbírka "Nemo: Srdce z ledu" nevypráví o Lize výjimečných, ale o kapitánovu Nemovi. Nikoli tom původním, ale o jeho dceři, která na sebe vzala stejný titul a která se proslavila stejně jako její otec, tedy především nechvalně jako pirátka. Sledujeme ji ve třech etapách jejího života, které by se dali shrnout tím, jakou roli zde má. V podstatě se jedná o následující - dcera, matka a bába. Zároveň se jedná o období, která by se dala označit jako meziválečné, válečné a poválečné, i když tak jednoduché to také není. V prvním příběhu zásadní roli hraje lovecraftovské vnímání světa. Druhý příběh se zaměřuje na nacismus, třetí příběh ale má něco z objevů konce 19. století, jako kdyby se i v novějším období Moore vracel více do minulosti, i když je zde samozřejmě provázání s nacismem, nemluvě o tom, že je tahle kapitola hodně sci-fi. Ale to jsou vlastně všechny, protože sám Nautilus je neskutečná technologie.

Všechny tři příběhy mají i jednu linii, která je pro ně společná. Jedná se vlastně o boj... jedné ženy proti druhé. Nejde ani říct, že by se jednalo o boj dobra se zlem, protože tak jednoduché to prostě není, Janni Dakkar alias nový Kapitán Nemo, není zrovna milou ženou, která by byla na každého hodná a každému se zamlouvala. To je na ní však právě to zajímavé. A ona získává Nemesis v podobě královny Ayeshi. V prvním příběhu se jí postaví do cesty, ve druhém se s ní vypořádá, aby ve třetím Nemo zjistila, že to až tak jednoduché nebude. Ten příběh sám není špatný, ale není ani vyloženě skvělý. Má své velmi dobré momenty, které vycházejí především z toho, že Alan Moore má stále neskutečně načteno a využívá to k tomu, aby se na každé stránce objevil nějaký odkaz na něco... především film nebo knihu. A ten film se ta promítá skutečně krásně. Hlavně jak byla zápletka vystavěna kolem filmu "Metropolis", to bylo skutečně úchvatné.

Ona ta úchvatnost místy vychází i především z toho, jak Kevin O'Neill kreslil každý panel, především pak panely téměř dvoustránkové, které skutečně stojí za pozornost. Tam se vyřádil neskutečně a já se vůbec nedivím, že těmhle dvěma ta spolupráce tak skvěle funguje. Alan Moore se tentokrát držel poměrně pravidelných rozvržení stránek, které jako kdyby vždy mělo vést k tomu, aby nás Kevin O'Neill doslova oslnil nějakou úchvatnou kresbou. A to se mu daří. Ať kreslí cokoli, zachycuje to s tou správnou atmosférou. I jeho lovecraftovské Hory šílenství jsou úžasné, stejně jako město duchů nebo nacistické město. Místy mi padala brada. Chtělo by se skoro říct, že tentokrát je to kreslíř, kdo má navrch nad scenáristou, ale na tom hravém scénáři je strašně vidět, že dával kreslířovi prostor a že se spíše stahoval do pozadí, pokud se Kevin mohl rozmáchnout. A rozmáchl se skutečně skvěle. Za mě skvělý komiks!

"Liga výjimečných I"

"Liga výjimečných II"

#1902: Barbarella - 50 %

Barbarella (Barbarella)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě a v limitované edici v roce 2017. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Barbarella" v roce 2017. České vydání má 168 stran a prodává se v plné ceně za 398 Kč a 498 Kč v limitované edici.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Jean-Claude Forest

Kresba: Jean-Claude Forest

Když "Barbarella" vyšla česky, říkal jsem si, že to je skoro jako zjevení, že se k nám dostávají i takhle legendární komiksy. Navíc jsem ani necítil nějakou větší kampaň kolem této knihy, narazil jsem na ní prostě jen proto, že se neustále dívám na to, jaké jsou novinky na českém komiksovém trhu. Celkem logicky jsem knihu hned musel mít, i když jsem se k jejímu přečtení dostal později, nemluvě o tom, že ji ještě později recenzuji. Kniha vyšla pod nakladatelstvím Argo, a to rovnou ve dvou verzích - klasická má obálku viz výše, limitovaná, která se liší právě obálkou, je pak znázorněna ve spodní části recenze. Limitovaná edice je jen o 100 Kč dražší a má krásnou obálku Káji Saudka. Ale musím říct, že se mi líbí i obálka nelimitovaného vydání, protože z ní mám prostě pocit 60. let, kam "Barbarella" patří.

A tohle neříkám náhodou, myslím tu větu, že "Barbarella" patří do 60. let. Když se do komiksu začtete, budete si říkat - minimálně u druhé části nazvané "Minutožroutův hněv" - jestli se někde nestal omyl a jestli je tohle skutečně to legendární dílo. Komiks "Barbarella" má totiž strašně velké množství negativních prvků, které stěžují čtení a rozhodně z něj nedělají takový zážitek, jak byste si přáli. V první řadě je to děj. První část nazvaná prostě "Barbarella" je dělená do kratších příběhů, které mají návaznost. Barbarella se v podstatě přesouvá z místa na místo, aby zde mohla poznávat podivné postavy, podivná místa a Forest měl prostor pro udání své zvláštní imaginace. Fajn, některé prvky jsou celkem originální, ale třeba z hlediska sci-fi to hrozně skřípe, což je patrnější ve druhé části, kdy postavám z úst místy padaly takové bláboly, až jsem si říkal, že to snad ani není možné. Nemluvě o tom, že se ta divná bizarnost, která vás ale netěší, spíše vás bolí, promítá i do zápletek, které moc nefungují.

O Barbarelle nevíte, co si myslet. Popravdě jsem tak nějak čekal, že to je silná, feministická hrdinka, ale ona se místy chová jako blbka, místy jako sexuální otrokyně, místy jako ztracená žena, prostě tak nějak různě, jak se to Forestovi hodilo, vždy ale tak, aby s někým skončila v posteli. Tam ale Forest končí a nenechá před divákem odehrát žádnou sexuální scénu. Nebojí se Barbarellu aranžovat do různých sexy i odvalených pozic, ale jakmile by mělo dojít na milostný akt, chybí nám panely a dostáváme se do bodu, kdy se svým milencem už jen leží v posteli, většinou zahalená. Přiznám se, sice je to konec 60. let, ale pořád jsem očekával, že komiks bude odvážnější. Ale je pravdou, že kresba je to, co zde funguje. Barbarella je prostě nádherná a je vidět, že Brigitte Bardot nebyla inspirací, Barbarella je Brigitte Bardot. Francouzská herečka neskutečně ovlivnila sexuální revoluci a nebýt jí, není ani "Barbarella". Forest byl jako uhranutý a nedivím se mu, naprosto ho chápu. Sám jsem okouzlen BB a jsem okouzlen i Barbarellou, ale jen její vizuální stránkou.

Černobílá kresba ke komiksu "Barbarella" skvěle sedí, dokonce jsou v ní zajímavě vykresleny i další postavy a prezentované světy, ale měl jsem nepříjemný pocit, že kresba je skutečně to jediné, v čem Forest exceloval a co mu opravdu šlo. Nejen, že jsou zápletky místy hodně divné a děj vás přestane bavit, ve druhé části je to dáno nadmírou skoro až nesmyslného textu, ale Forest má i problémy se základním vyprávěním, kdy přechody mezi některými panely jsou prostě špatné. Čtete a najednou si říkáte, že zde asi nějaký panel vypadl. Jako kdyby Forest příliš používal vypravěčskou zkratku, ale na místech, kde prostě výrazně naruší tempo čtení. A to není dobré, protože to čtenáře trochu ubíjí a čtení ho nebaví, nemluvě o tom, že se mnohdy ani nestane nic, co by takový skok ospravedlňovalo. Bohužel na knize "Barbarella" je vidět, že kult neznamená nutně kvalitu celkovou. Ale jako postava zůstane Barbarella nesmrtelná, a to se jí musí nechat k dobru.

#1867: Diosamante - 80 %

Diosamante (Diosamante)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako "Diosamante" v roce 1992. České vydání má 104 stran a prodává se v plné ceně za 448 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Alejandro Jodorowsky

Kresba: Jean-Claude Gal

Nebudu lhát, Alejandro Jodorowsky je můj oblíbený scenárista. Jako komiksového scenáristu ho mám raději než jako filmového tvůrce, líbí se mi jeho přesah mezi žánry, kdy rád spojuje sci-fi, fantasy a filosofii. Díky tomu je neustále svůj, je specifický a rozhodně není pro každého. I tohle se mi na něm líbí, protože si dokáže vytvořit skupinu fanoušků, kteří budou hltat každé jeho dílo. A to mi trochu imponuje. Takový tvůrce se nutně neohlíží na trendy, ale jede si svou, jede si i tak, jak ji cítí, a pokud se přizpůsobuje, tak spolupracovníkům. I když v případě komiksu "Diosamante" to byl spíše Gal, kdo se přizpůsobil. Na začátku je Jodorowského předmluva, která je sama zajímavým příběhem. Byl to Gal, kdo oslovil Jodorowského jako první, přitom Jodorowsky považoval ilustrátora za legendu. Gal je velmi specifický tvůrce, kterého u nás v podstatě neznáme. Do "Diosamante" toho na kontě neměl moc, protože je to perfekcionista a každá stránka mu prostě trvá. Mimo jiné i proto, že vyučoval.

Jodorowsky řekl Galovi, že by s ním rád spolupracoval, ale pouze ve chvíli, kdy bude Gal ochoten tvořit trochu jinak než doposud. Znamenalo to, že by měl chuť vytvořit něco v barvě, což zatím nevytvořil. Gal si dal čas na rozmyšlenou, a jak je tomu pro něj typické, i tady to trochu trvalo. Ale za půl roku se ozval s tím, že by do toho šel. A tak vznikal první sešit, opět tedy spíše tempem pomalejším, který se na světlo světa dostal v roce 1992. Jodorowsky a Gal začali pracovat na dalším sešitě, celkem měly být čtyři, ale k dokončení druhého nedošlo. Gal v roce 1994 zemřel. Dokončil zhruba polovinu stránek, které v českém vydání "Diosamante" najdete, příběh ale ukončený není. Jodorowsky se později spojil s Igorem Kordeyem a druhý díl vydali v roce 2002 pod názvem "La Parabole du fils perdu". Tímto by měl být příběh podle všeho dokončen.

Co je "Diosamante" zač? Diosamante je královna, která má velmi specifický rituál. Na každý Nový rok vyzve ty nejudatnější bojovníky, aby se mezi sebou bili. Ten, kdo přežije, s ní bude moct počít potomka, i když ani po vítězství ho nečeká krásný osud. Jeho údělem je smrt z rukou samotné Diosamante. Jenže letošní rituál nedopadl podle očekávání a Diosamante je frustrovaná. Jako obyčejná žena jde mezi lidi a sleduje jejich počínání. Sama vlastně neví, co chce, když zjistí, že by chtěla zabít toho nejmoudřejšího muže, jimž je Urbal ze Sarabby. Jenže když ho pozná, uvědomí si, jakou byla, a nastupuje jakousi cestu očištění. Tady by se zdálo, že to začíná být hodně filosofické, ale přitom je to pořád historické fantasy, které je akční a velmi nápadité. Jodorowsky zde ukazuje svou skvělou fantazii a také výtečný výběr spolupracovníků.

Gal dokázal nakreslit každou scénu skutečně dokonale a je jedno, jestli je to malý panel s detailem nebo velká scéna s pořádným množstvím postav. Na každém panelu si dal záležet stejně a ohromující je i jeho práce s barvami, které nejsou vyloženě zářivé, ale jsou takové, aby dokreslovaly náladu příběhu. Dovede barvy skvěle používat, pokud jich je potřeba více, nebojí se toho, a to i přesto, že v komiksu dosud s barvami nepracoval. Gal skvěle pracuje s černou linkou, ale například vzdálenější pozadí se nebojí malovat bez linky, jako kdyby se jednalo o realitu rozplývající se za naším obzorem, podobně jako vzdálenější objekty vnímáme rozmazaně vlastníma očima. Jodorowsky a Gal si skvěle sedli a je škoda, že nemohli komiks dokončit společně. Jsem si jistý, že by to stálo za to. Argo dál pokračuje ve vydávání Jodorowského a jsem za to rád.

#1841: Esmera - 75 %

Esmera (Esmera)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako "Esmera" v roce 2015. České vydání má 84 stran a prodává se v plné ceně za 298 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Vince

Kresba: ZEP

V poslední době u nás vychází toho erotického komiksu docela dost a já se přiznám, že to rozhodně neberu jako něco, co by mi nějakým způsobem vadilo. Naopak si myslím, že je to fajn, že si i v tomhle ohledu můžeme trochu rozšiřovat obzory, protože je to žánr, který dovede zaujmout, stejně jako je to žánr, který je poměrně komplikované vytvořit tak, aby čtenář neměl pocit, že je to jen samoúčelná erotická jízda, která nemá příběh. Jasně, vždyť je to porno, kdo by chtěl příběh. Ale já jsem zrovna ten typ, co si myslí, že je možné udělat dobrý příběh, a to i s erotickými, případně pornografickými scénami. V případě mé vlastní knihy "Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji" jsem se setkal hned s několika názory, že jsou erotické scény hodně... intenzivní. A proč by nebyly? Když mám sex, chci aby to bylo intenzivní.

A myslím, že podobné potřeby měl i Vince (u nás doposud neznámý autor, který se převážně zaměřuje na oblast sci-fi), když psal komiks "Esmera". Nechtěl jen obyčejný erotický komiks s nějakým jednoduchým příběhem, ale stejně tak chtěl erotický komiks, který bude vzrušující a bude sexy. A "Esmera" tohle splňuje, i když je nutné podotknout, že se jedná o komiks, jenž není rozhodně určen pro puritány, protože jsou zde sexuální scény, které jsou mnohdy celkem hardcore, nemluvě o tom, že jsou zde scény také homosexuální. Osobně nemám v tomhle ohledu ke komiksu jedinou výtku, každá scéna je zvládnutá velmi dobře, a to i proto, že sex je nedílnou součástí tohoto celkem zajímavého příběhu.

Esmera je dívka z internátní katolické školy, kde byla vychovávána k takovému chování a jednání, které bude v souladu s bohem, protože andělé se přece vždycky dívají. A tak nemá mnoho zkušeností s chlapci, respektive nemá zkušenosti žádné, když tu ji jednou její spolubydlící zasvětí do tajů erotiky a povede se jí dovést Esmeru k orgasmu. To má celkem zajímavé následky. Esmera se probudí jako mladík. Už to samo o sobě je divné, ale pak zjistí, že další orgasmus ji promění zpátky v dívku. A takhle pořád dokola. Rozhodně to není stav, který by byl příjemný, protože stačí jít s přítelem na pokoj vyspat se s ní, a pak musí utíkat jako mladík pryč, aby milenci nepřišlo nic divné. Velice mě zaujalo, jak se vše podařilo pojmout vtipně, ale přitom i s hlubší myšlenkou a o lidské sexualitě a jejím vnímání.

Kromě zajímavého námětu, který pravda končí trochu otevřeně zamyšleně, jako kdyby nás nakonec nikam nedovedl, je druhou stranou úspěchu komiksu také kresba. Té se ujal ZEP, kterého u nás známe díky sérii "Titeuf", což je přece jen trochu jiný typ komiksu. ZEP ale ukázal, že je schopným autorem a že mu sedí různé techniky a styly. Navíc jeho kresba v odstínech hnědé vyniká skutečně kouzelně a erotické scény jsou v ní nesmírně dráždivé. Vlastně je dobře, že komiks není barevný, nefungovalo by to tak dobře. Jestli máte erotický komiks rádi, nemáte předsudky a různé praktiky nevedou k tomu, že se zhrozíte a pokřižujete, je komiks "Esmera" přímo pro vás a jeho čtení si užijete. A to i přesto, že se jedná o komiks relativně krátký. Ono se toho ale stane vlastně celkem dost.

#1822: Svět Edeny - 90 %

Svět Edeny (Le Monde d'Edena)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2018. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Le Monde d'Edena" v roce 2016. České vydání má 408 stran a prodává se v plné ceně za 948 Kč (998 Kč v limitované edici).
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Moebius

Kresba: Moebius

Nebudu tvrdit, že se komiks "Svět Edeny" dobře čte. Nečte. Je to celkem náročné čtení, je v něm hodně textu, který se místy jeví jako celkem zbytečný, ale s tím se nedá moc dělat, i to k Moebiovi patří. Přitom je to on, kdo dokáže naprosto skvěle fungovat bez textu, kdo vytváří skvěle komiksy, kde by se bubliny jevily naprosto nadbytečné. To nám skvěle představil komiks "Arzach". Závany legendárního "Arzachu" v komiksu "Svět Edeny" skutečně najdete, protože se jedná o podobně filozofující dílo, stejně jako se jedná o dílo, kde je naprosto nezbytná fantazie a přesah z reálného do surreálného až abstraktního. Tohle komiks "Svět Edeny" nabízí ve skutečně pořádné síle. Nechybí mu scény, kde budete jen civět na to, co se děje. Stejně jako mu nechybí scény, kde si budete nejspíš říkat, o co vlastně Moebiovi šlo. A možná si tohle řeknete i na konci. "Svět Edeny" není komiks, který vám dá jednoduchou a jednoznačnou odpověď. Není zde vysvětlení. Snad si budete i myslet, že se skončilo někde uprostřed, že se ještě bude pokračovat. "Svět Edeny" je ale uzavřený, poměrně monstrózní komiks.

Monstrózní rozhodně ne proto, že by vás chtěl udolat, ale jednoduše proto, že byl u nás vydán ve velkém formátu - velikostně ještě trochu větší A4, zhruba o jeden centimetr na výšce i na šířce - a navíc má dohromady přes 400 stran! A to už je sakra pořádná bichle. Vzhledem k tomu, že je to Moebius, byl komiks vydán nejen ve standardní edici, která sama je skvěle vyvedena, ale i v limitované edici, která se liší obálkou, kde prostě musím že se tiskárna i grafici vyznamenali. Na to se krásně kouká. A ještě zajímavější je požitek, když si obálku budete přejíždět prsty. Ten hmatový vjem je v tomhle případě také zajímavý. Přiznám se, tohle mě velmi zaujalo, nedá se zde najít chybička v provedení. Pokud tedy chcete klasiku, rozhodně pak nemůžete udělat chybu, a to ani pokud se českého vydání týká. Překladu také nelze snad nic vyčíst. Za mě je tohle vydání Moebia, jež si zasloužil jak autor, tak český čtenář.

Jak vznikl komiks "Svět Edeny"? Zajímavě. Moebius dostal v roce 1983 dostal Moebius zakázku od automobilky Citroën. Chtěla po něm krátký komiks, který by propagoval značku. Moebius se do toho opřel a vytvořil první příběh se Stelem a Atanou, který měl nakonec 39 stran. Citroën si objednal šest stran, dostal šestkrát tolik. A k tomu příběh, kde je jeho značka opravdu skoro spíše jen z nutnosti. Ale je tam a celkem hravě. Je to začátek příběhu, který hlavní postavy přenese na planetu Edena, která je na první pohled podobná ráji. Ale jen na první pohled. Ve skutečnosti je to tam komplikovanější. Stejně jako je to komplikované s tím, kdo vlastně jsou Stel a Atan, později Atana. Transformace a metamorfóza jsou důležitými tématy. Stejně jako víra, fantazie, místo člověka ve světě, hledání, utrpení, naděje, ovládání. Těch témat je tam mnoho a budete jich víc a víc nacházet, čím víc budete knihu číst.

Obálka limitované edice

Moebiův "Svět Edeny" možná není jednoduché čtení, ale je to komiks, za který jsem na našem trhu skutečně rád. Tohle je jedna z nejlepších ukázek toho, jak mocný přesah komiks má, že se nejedná jen o dobrodružné příběhy, ale že je možné pomocí komiksu vyprávět skutečně komplikovaný děj, který se místy koncentruje jen do myšlenek. A myšlenky a ideje se dávají důležitější než samotné dění. Komiks "Svět Edeny" vás nemusí nutně bavit každý panel, ale i tak vám může hodně dát. Tohle je obrovský přínos Moebiova díla, jehož kresba se stala v posledních letech hodně známou, někdy až zprofanovanou, jak ji mnozí kopírují, ale byl to on, kdo s ní přišel a kdo jí dovedl dát skutečně velké myšlenky. Nakladatelství Argo se v oblasti komiksu začíná projevovat jako velmi silný hráč. A je to moc dobře. Dostává k nám komiksy, kteří jiní opomíjejí. Díky tomu se nám mohou hodně rozšířit obzory. Takže díky za komiksy jako "Svět Edeny".

#1819: Nick Cave, Mercy On Me - 95 %

Nick Cave, Mercy On Me (Nick Cave, Mercy On Me)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako "Nick Cave, Mercy On Me" u nakladatelství Carlsen Verlag v roce 2017. České vydání má 360 stran a prodává se v plné ceně za 498 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Reinhard Kleist

Kresba: Reinhard Kleist

Jestli máte rádi styl komiksů Reinharda Kleista, tak budete v tomhle případě nadšení. Jestli víte, co od něj čekat, tak budete ohromení. Osobně si myslím, že "Nick Cave, Mercy On Me" je zatím ta nejlepší kniha, jaká u nás od Reinharda vyšla. A také rozhodně ta nejobjemnější. Argo to vydalo ještě jako celkem pořádný špalek, větší formát, než ostatní Kleistovy knihy, což je rozhodně plus, protože i na ty černobílé panely se lépe dívá v trochu větším formátu. A i když je to 360 stránek, rozhodně vám to nepřijde jako nějaká bible, kterou budete číst několik dní. Tohle je dílo imaginace, je to dílo založené na Nicku Cavovi a ještě více na jeho písních. Jednoduše řečeno, tohle rozhodně není standardní, stále celkem informativní životopis a čtivý životopis, na nějž jste u Reinharda zvyklí, tohle je spíše biografie založená na dojmech a na písňových textech, náhled do duše jednoho specifického umělce.

Nick Cave není autor, kterého bych znal nějak více. Jeho písně jsem možná slyšel poprvé teď, když jsem četl komiks a chtěl jsem nějaké texty slyšet v jeho provedení. Jeho hudba je zajímavá, líbí se mi, jak je poetická, ale přitom dějová. To jsou příběhy, které si skutečně můžete vyslechnout a představit. S Nickem Cavem mám zkušenost literární, když jsem si koupil kdysi knihu "Smrt Zajdy Munroa", která mě zaujala svým specifickým stylem i příběhem. Tohle rozhodně není standardní čtení, jež se vám dostane do rukou. A nejsou takové ani Cavovy texty. A nakonec není takový ani komiks "Nick Cave, Mercy On Me". Kde se děj odehrává budete tušit - většinou - kdy se odehrává už je komplikovanější, ale jsou zde náznaky, co se děje... no, to už je trochu jiná káva. Ale jde prostě o dílo, které se nám snaží dostat do Nickových myšlenek, do jeho hlavy, kde to rozhodně nebude jednoduché. U umělců to ale bude podobné, pokud jsou tak tvůrčí, pokud se chtějí odlišit.

I přesto, že komiks "Nick Cave, Mercy On Me" je na data a určení celkem střídmý, základní obraz o Nickově životě si uděláme. Narodil se v australském městečku Warracknabeal, z něhož byste také chtěli vypadnout už jen pro to jméno. Byl rebelem, chtěl žít jinak, nechtěl se zastavit. A tak se stal součástí kapely, měl ambice, i když mu tvrdili - ještě dlouho - že vlastně vůbec neumí zpívat. Nevzdával se, měnil se název kapely která zjistila, že nechce dělat nic popového, co letělo v Austrálii. A tak se přesunuli do Londýna, kde už se trochu rozehráli, ale nicka dál honili jeho démoni, kteří se skrývali i v drogách, jež mu pomáhali tvořit a tvořit. A pak přešli do Berlína. Nick Cave and the Bad Seeds měly větší úspěch něž Nickovy první kapely, ale musel se vypořádat sám se sebou. Skončil na odvykačce. Ale dál tvořil, dál vytvářel své specifické světy. A činí tak dodnes.

Reinhard Kleist se ukazuje jako neskutečně schopný vypravěč, kdy kniha "Nick Cave, Mercy On Me" je rozdělena do celkem pěti kapitol. První čtyři přestavují určité fáze Nickova života z pohledu vyprávění některých jeho písňových postav. Ty kapitoly se ve vybraných scénách prolínají, a tak vytvářejí ucelený a neustále se rozvíjející celek. Postupně odhalíme stále více z Nickova života. Následně pak dojde ke konkluzi v poslední kapitole, kdy se Nickovy všechny jeho postavy vrací, aby si s ním promluvily, aby ho nutily přemýšlet o tom, jak tvoří, jaký je smysl toho, co dělá. Pátá kapitola je tak místy až epicky katastrofická, jako kdyby sama byla písní nicka Cava. Ale to jde říct o každé kapitole. Právě pátá je ale více fantaskní, více obrazově imaginativní. Končí přitom ale realisticky. I Nick Cave se někdy musí vrátit ze svých svět na zem. Ale kniha "Nick Cave, Mercy On Me" ve vás bude ještě chvíli rezonovat. A možná si nicka Cava pustíte, i když jste ho doposud jako zpěváka a skladatele neznali.

#1818: Můj Bataclan - 50 %

Můj Bataclan (Mon Bataclan)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2017. Původně v tomto vydání vyšlo jako "Mon Bataclan" v roce 2016. České vydání má 48 stran a prodává se v plné ceně za 198 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Fred Dewilde

Kresba: Fred Dewilde

Fred Dewilde byl jedním z lidí, kteří byli na koncertě v klubu Bataclan 13. listopadu 2015. Toho dne, respektive toho večera zde koncertovala skupina Eagles of Death Metal, která chtěla natěšeným fanouškům, kterých bylo zhruba 1 500, že sice mají v názvu death metal, ale stejně dělají spíš rock. Jenže se ukázalo, že vrcholem večera, hodně temným vrcholem večera bude masakr, který se v klubu odehraje. A nebude za něj moct kapela, nebudou za něj moct fanoušci, ani nějaká chyba, která povede ke vznícení budovy, ale jednoduše to, že na koncert vtrhnou teroristé, kteří si řekli, že 1 500 lidí není zrovna malý terč. Bohužel se nemýlili. V klubu Bataclan té noci zemřely desítky lidí. Naneštěstí se jednalo o velmi úspěšný teroristický útok.

Nezemřeli všichni, díky za to, ale to neznamená, že ti, co přežili, byli úplně v pořádku. Jedním z těch, kdo byli toho večera na koncertu, byl i Fred Dewilde, francouzský grafik, který zůstal nezraněn, a to hlavně proto, že si dvě hodiny v kaluže krve někoho jiného hrál na mrtvého. Během toho se snažil pomoct i jiné ženě, která se zhroutila vedle něj a kterou se snažil přimět také k tomu, aby se ani nepohnula. V jejím případě to bylo o něco jednodušší, protože byla raněné a rozhodně by nemohla utíkat. Fred přežil a rozhodl se, že o své zkušenosti vytvoří komiks. A ten nazval jednoduše "Můj Bataclan".

Abyste si nemysleli, kniha, nebo lépe řečeno sešit "Můj Bataclan", není nijak rozsáhlý, ale když to vezmete kolem a kolem, komiks v něm je ještě kratší, protože netvoří ani polovinu celého obsahu, jenž je jen 48 stran. Druhou část, která je přece jen o něco delší, tvoří textové vzpomínky a komentáře autora, kde se si ještě o něco více srovnává s tím, co prožil a hlavně s tím, co následovalo, přičemž samotné finále je vlastně takové osobní zamyšlení se nad současnou Evropou a nad tím, kam spěje. Je to osobní, jsou v tom docela dobré myšlenky, ale rozhodně s nimi nemusíte souhlasit. A to po vás autor vlastně ani moc nechce. Jde mu jen o to, abyste si ho vyslechli. Nic víc, nic míň.

Sešit "Můj Bataclan" je takovou osobní psychoterapií, kterou se Fred Dewilde - což je pseudonym a popravdě to zní trochu jako pseudonym pornoherce - zbavil - anebo snažil zbavit - toho, co prožil, snažil se s tím nějak osobně smířit, nějak ventilovat to, co prožil. Komiksová část je krátká a řekne to, co by měla - masakr byl skutečně otřesný a musel na každém přítomné zanechat silný dopad. Druhá část už je opravdu hlavně o tom, aby se autor vypovídal, aby nám sdělil všechno, co chtěl. A možná si z toho něco vezmeme, možná ne. Příběh asi snadno zapadne, podobných zkušeností zažíváme poslední dobou více, většinou naštěstí jen zprostředkovaně, ale je toho moc. Dewildeho pojetí je osobní a tím primárně vyniká, ničím jiným.

#1816: Z neznámého světa a další příběhy - 80 %

Z neznámého světa a další příběhy (From Beyond and Other Stories)

Vydalo nakladatelství Argo v pevné vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako "From Beyond and Other Stories" v roce 2012. České vydání má 120 stran a prodává se v plné ceně za 298 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Erik Kriek podle povídek H. P. Lovecrafta

Kresba: Erik Kriek

H. P. Lovecraft je jedním z mých oblíbených autorů. Je to proto, že je jedním z těch, kteří mě dostali k hororu, jedním z těch, díky kterým jsem chtěl začít psát, jedním z těch, kteří mě doposud inspirují. A nejsem jediný. H. P. Lovecraft bude inspirovat i budoucí generace. Jeho vliv je nepopiratelný a popravdě by mě docela zajímalo, co by si on sám myslel, kam až se jeho myšlenky dostaly, jak se jeho fantazie transmutovala do podob, které jsou velmi různorodé. Jeho vliv je patrný nejen v literatuře, kde má řady následovníků, ale vidíme ho i ve filmu a v komiksu, ve výtvarném umění, ale třeba i v merchandisingu. Tričko s Cthulhu dnes může mít skutečně každý. A proč ne, hlavně když dál vznikají příběhy inspirované Lovecraftovými vizemi a jeho tvorbou. A jsem vlastně rád i za to, že je mistr dál adaptován a že se přímo šíří jeho příběhy, i když různou cestou. Třeba to komiksovou.

Adaptovat Lovecrafta není jednoduchý úkol. V první řadě proto, že každý má na jeho tvorbu vlastní pohled, každý má vlastní představu. Ve druhé řadě proto, že Lovecraftovy povídky nejsou zrovna bohaté na přímou řeč, která přece jen dovede komiks trochu rozpohybovat. V případě Lovecrafta mnohdy chybí a děj, je spíše popisný a rozhodně nejde jeho příběhy číst jako sled akčních scén, a to i přesto, že v sobě ten potenciál do jisté míry mají. Lovecraft prostě měl jiný styl, šlo mu spíše o to, aby nějakým způsobem dokázal zachytit tu hrůzu, kterou on sám viděl, jejíž vize se mu dostávaly do mysli a dokázal je ventilovat právě svými specifickými příběhy. Erik Kriek si tak vzal poměrně velké sousto, ale musím uznat, že se mu podařilo adaptovat mistra způsobem, který je čitelný, ale přitom si zachovává onu hrůzu, jež se na nás Lovecraft snažil přenášet.

Kniha "Z neznámého světa a další příběhy" obsahuje celkem pět Lovecraftových příběhů. Konkrétně s jedná o následující:

• Vyděděnec
• Barva z kosmu
• Dagon
• Z neznámého světa
• Stín nad Innsmouthem

Jedná se o po měrně známé příběhy - ve většině - a tak bylo o to zajímavější sledovat, jak se Erikovi podařilo přetavit Lovecraftovy příběhy do komiksu. A musím říct, že se mu to podařilo skvěle, i když je pravdou, že lépe mu jdou delší příběhy, konkrétně vrcholem sbírky jsou "Barva z kosmu" a "Stín nad Innsmouthem". Takový "Dagon" zde nemá sílu vyniknout, ale třeba na krátké povídce "Z neznámého světa" ukazuje Erik Kriek krásně svou fantazii a své pochopení Lovecraftova světa a jeho pokroucených představ. "Vyděděnec" je pak celkem klasicky pojatým příběhem, jehož pointa je celkem jasná, ale i tak je dobře metaforická a v tom vizuálním provedení možná funguje ještě trochu lépe.

Erik Kriek zvolil pro sbírku "Z neznámého světa a další příběhy" černobílou kresbu, která se jevila jako naprosto nezbytná. K Lovecraftovi mi sedí mnohem více než kresba barevná. Jako kdybychom se skutečně vracely do 20. let 20. století, do doby, kdy byly jednotlivé příběhy napsány, a k nám se pomalu natahovala chapadla Cthulhu a další Prastarých. Erikovi se podařilo zachovati žár a i v jeho podání se skutečně jedná o horory, kdy máte pocit lezavého strachu, který se vám dostává pod kůži. Lovecraft prostě funguje i dnes a je skvělým základem, který - pokud je dobře adaptován - bude fungovat i v jiných médiích. Erik Kriek zvolil cestu úcty k autorovi a současnému vnímání jeho díla a předvádí nám povídky ve skvělém provedení. Jako adaptace mistra se povedly.